Bílku, díky. Ale stačilo
Praha - Je to doma. Češi porazili ve Vratislavi Poláky a slaví postup do čtvrtfinále. Vzduchem létají oslavné chorály, trenér Bílek se čepýří, jako by to všechno vlastně věděl dopředu a jeho fantastická strategie samozřejmě vyšla. Sebevědomí vzrostlo opravdu všem. Milan Baroš v dnešním studiu poděkoval těm "několika věrným," kteří "při nás zůstali". Nároďák se přes noc stal hrdiny. Je to úspěch? Určitě ano, Češi odehráli skvělé utkání. Komu však za to můžeme být vděční?
Od Bílkova nástupu k národnímu týmu jsme si prošli hodně turbulentním obdobím. Češi takticky nejistými výkony české fanoušky neoslňovali, začátek minulého roku byl svědkem několika těžkých porážek. Od Chorvatska jsme dostali čtyřgólový výprask, od Norů v létě potom třígólový. V půlce roku se nároďák dostal na nejnižší příčku fotbalových žebříčků za posledních 17 let.
Závěr kvalifikace český tým zvládl na výbornou. Čtyřmi góly rozdrtil Litvu, nafilmovaným pádem remizoval se Skotskem, v play-off vyřadil Černou Horu. Tyto výhry však těžko můžeme přisuzovat trenéru Bílkovi. Mnohem víc se na nich totiž projevila dobrá forma fotbalistů ligové Plzně, jejichž souhra řídila úspěch českého týmu.
Podobně tomu je i na Euru. První utkání nebylo individuálním selháním českých fotbalistů. Ti totiž hráli poměrně dobře. Spíš šlo o fatální taktické selhání trenéra. Jiráček s Plašilem sice docela slušně kombinovali směrem dopředu, mezi středem zálohy a obranou však zela díra, do které Rusové velmi snadno procházeli. A za to opravdu nemůže stoper Hubník, ten totiž odvedl poměrně solidní výkon, může za to neujasnění rolí, které od Bílka dostali.
Díky bohu, že se z první prohry Bílek alespoň trošku poučil. Nasazení Tomáše Hübschmana na post defenzivního záložníka zlepšilo komunikaci mezi obranou a zálohou, vytažení Petra Jiráčka na pravé křídlo potom pomohlo nahradit naprostou neschopnost protěžovaného Baroše. Ten má však místo v národním týmu jisté, protože umí "natahovat na sebe obránce a tím otevírat místo záloze." Je toto ovšem role moderního útočníka? Směrem k bráně je Baroš opravdu k ničemu a je na čase dát šanci mladším, ať už Pekhartovi, Necidovi nebo například Liboru Kozákovi, který sbírá zkušenosti v italské Serii A.
Český tým nutně potřebuje změnu, a to hned na dvou pozicích. První je generační obměna. Úspěchy mladých fotbalových reprezentací (U-19, U-21) věští slušnou budoucnost nastupující fotbalové generace, hráči jako Ladislav Krejčí, Vladimír Darida, Jan Chramosta nebo Josef Hušbauer by si zasloužili otrkat v národním týmu, a to klidně i v soutěžních utkáních – nepředpokládám, že by Darida hrál hůře než Daniel Kolář.
Druhá pozice je ovšem nejvyšší. Díky Michalu Bílkovi za úspěšnou cestu kvalifikací i za postup ze skupiny na Euru. Opravdu si však nemyslím, že by měl dál vést národní tým. Jeho strategie přináší nepěkný, nemoderní fotbal bez jakékoliv vize do budoucnosti. A to je právě to, co český tým nyní nejvíc potřebuje. Bílkův velký úspěch v nejlehčí skupině mistrovství tomu paradoxně může zabránit.
