Jen deset minut dělilo československý fotbal od titulu mistrů světa

Ve zfanatizované atmosféře rozhodujícího duelu, jíž ještě dodala na intenzitě přítomnost Benita Mussoliniho v hledišti, tvořili po většinu utkání hru fotbalisté Československa. Po bezbrankové první půli se díky falšované střele Puče ujal československý tým necelých 20 minut před koncem vedení. Krátce poté Nejedlý v dobré šanci přestřelil a Sobotka trefil pouze tyč.

Italové úspěchu na turnaji podřídili takřka vše, dokonce před šampionátem naturalizovali tři Argentince, Montiho, Guaitu a Orsiho. Posledně jmenovaný v 81. minutě vyrovnal. Italové byli na koni a vítězný gól visel ve vzduchu, ovšem do konce normální hrací doby se již stav skóre nezměnil, muselo se prodlužovat. V páté minutě prodloužení přišel těžký úder Italů, Guaita přihrál volnému Angelu Schiavimu a ten bez problémů otočil skóre ve prospěch domácích. Závěrečná snaha vyčerpaných a notně pokopaných hráčů Československa již k vyrovnání nevedla.

Proti Čechoslovákům se postavil rozhodčí

Drtivá většina nezávislých pozorovatelů finálového souboje tehdy označila Čechoslováky za morální vítěze, neboť Italům pomohla k výhře 2:1 tvrdá, místy až brutální hra, kterou švédský sudí Eklind většinou nechával bez povšimnutí. "Kdyby byl rozhodčím nezaujatý člověk, dopadlo by finále jinak," napsal například polský deník Raz Dwa Trzy.

Největšími oporami stříbrného celku byli famózní brankář a kapitán mužstva František Plánička a nejlepší střelec celého šampionátu Oldřich Nejedlý, do dějin domácí kopané se ale nesmazatelně zapsala jména všech účastníků římského finále.

Při triumfálním návratu do vlasti vítaly zlaté hochy, jak je překřtil legendární rozhlasový komentátor Josef Laufer, na každém vlakovém nádraží tisíce lidí. V Praze jim pak přišlo vzdát hold na půl milionu nadšených obyvatel hlavního města.

Před odjezdem se hráčům nevěřilo

Přitom před odjezdem do Itálie se týmu, složenému převážně z hráčů Sparty a Slavie, příliš nevěřilo, s mužstvem necestoval ani trenér, jehož roli převzal asociační kapitán Karel Petrů. S brzkým návratem počítali i mnozí hráči, kteří na Apeninský poloostrov cestovali jen s kartáčkem na zuby a noční košilí. Pesimistickým škarohlídům nahrál i nevýrazný výkon v utkání prvního kola s Rumunskem, které Československo se štěstím vyhrálo 2:1. Od té doby se ale mužstvo zápas od zápasu zlepšovalo a po vítězstvích 3:2 nad Švýcarskem a 3:1 nad Německem se nečekaně objevilo ve finále.

Po šedesáti letech se objevily návrhy na kontumaci

V polovině 90. let 20. století přišla Mezinárodní federace fotbalových historiků s návrhem, aby byly výsledky Itálie na MS 1934 kontumovány a zlato připadlo Československu. Důvodem byla nejen unfair hra Italů, ale i další prokazatelné prohřešky proti současným pravidlům.

Tehdejší poslední žijící pamětník římského finále Plánička se však o celé kauze vyjádřil dost skepticky. "Čemu by to prospělo, měnit po tolika letech historii? Nás už křivda z finále dávno přebolela. Italové byli velcí hráči a brát jim zlaté medaile dnes, když už nikdo z nich nežije - to by nebylo etické," řekl legendární brankář, jenž zemřel v roce 1996.