Fotbal Extra: Štěpánek si prošel v dresu Jihlavy těžkými začátky i bojem o záchranu
Jihlava – Odchovanec Vysočiny David Štěpánek to nemá ve fotbale snadné. Jako malý kluk dojížděl za fotbalem z Humpolce do Jihlavy a později se musel v jihlavské juniorce rychle adaptovat na dospělou kategorii i kvůli zranění spoluhráče. Na jaře letošního roku si pak prošel záchranářskými boji, kdy si jihlavští hráči zajistili setrvání mezi elitou až v předposledním kole.
K fotbalu přivedl Štěpánka jeho otec, který vzal tehdy pětiletého syna Davida na první trénink. Do jihlavského klubu přišel v mladších žácích z Humpolce, ale počátky byly těžké. Dojíždění na trénink se stalo rutinou. "Dojížděl jsem třikrát týdně na tréninky. Vozili mě rodiče, za to bych jim chtěl ještě jednou poděkovat. Poté jsem dojížděl prakticky každý den autobusem, než jsem začal chodit v Jihlavě na střední školu," vzpomíná na tvrdé začátky Štěpánek.
Do kabiny prvního mužstva vstoupil v sedmnácti letech, když hrál ještě za juniorku. Kvůli zranění Ondřeje Šourka byl ale povolán do áčka a s týmem neplánovaně odcestoval na soustředění do Turecka. "Já jsem měl to štěstí, že jsem trochu znal Lukáše Kryštůfka, takže se tam o mě staral. Ale samozřejmě jsem byl strašně nervózní, ten první pocit být v áčku v sedmnácti letech, to bylo něco," vžívá se Štěpánek do doby minulé.
Přesun z mládežnických kategorií mezi dospělé byl pro Štěpánka určitým šokem. Prakticky ihned se musel přizpůsobit novému fotbalovému stylu. Na určitou vyšší úroveň byl zvyklý z mládežnických reprezentací, ale přechod k mužům vyžadoval jinou adaptaci. "Jak jsem znal už z reprezentace, tak rychlost byla srovnatelná, ale klid na míči a soubojové chování, v tom byl největší rozdíl. Musel jsem se do toho dostat a trvalo to delší dobu," přibližuje jihlavský odchovanec náročnost dospělého fotbalu.
Proměnila se také jeho pozice na hřišti, zatímco v mládeži nastupoval převážně mezi stopery, v mužské kategorii se posunul do středu záložní řady, kde ho to také více baví. "Jsem tam víc na míči, ale dá se říct, že je mi to vlastně jedno, kde hraju," dodává k faktu, že také alternuje uprostřed obrany.
Jihlava si prošla těžkou sezonou, ve které postupně vystřídala tři trenéry. Právě otázka častých výměn koučů doléhá také na hráče, pro které není taková situace zcela ideální. Podobně to vnímá také Štěpánek.
"Každý trenér mi fotbalově něco dal, ale pro hráče je to nepříjemné, protože měnit třikrát za sezonu herní styl není dobré. Když přišel pan Jinoch, tak jsme si řekli, že půjdeme od zápasu k zápasu furt stejně. Chtěli jsme fotbal hodně zjednodušit a vyrážet do rychlých protiútoků, což se nám dařilo," vysvětluje závěr napjatého ročníku, po kterém se Vysočina zachránila mezi elitou téměř na poslední chvíli.
Ještě než měla Jihlava jistotu záchrany, nevypadalo to s klubem příliš dobře. Před duelem se Spartou ztrácela na záchranu čtyři body a Vysočině se nedávaly velké naděje. "Dá se říct, že nám nikdo nevěřil. Novináři psali, že jsme skoro jasně sestupující. Nás to ale nakoplo. Řekli jsme si, že proti Spartě zkusíme vyhrát, i když to bude strašně těžké. Po vedoucím gólu jsme ale věřili, že to můžeme zvládnout, což se nakonec povedlo," hodnotí zlomový moment jara Štěpánek.
Zápas pravdy proti Příbrami si Jihlava už pohlídala, vědoma si dobré pozice v tabulce před Hradcem Králové, kdy Vysočině stačila i remíza. Po příbramském vyrovnání na 1:1 však zůstával nějaký čas na zvrat, a tak měli jihlavští hráči ještě nahnáno.
"Báli jsme se. Kdybychom dostali druhý gól, to by byla tragédie. Museli jsme to nějak ukopat, jakkoliv. To se naštěstí podařilo. Po závěrečném hvizdu jsem se hned podíval na střídačku, kde se všichni radovali, takže mi došlo, že Hradec prohrál (proti Spartě), takže se mi strašně ulevilo," uzavírá čerstvou vzpomínku na infarktové momenty Štěpánek.
