BLOG: Megalomanství Slavie a Sparty ať je klidně krátkodobé. Liga toho stejně nabízí hodně

Český fotbal se nachází ve zvláštní fázi. Těžko říct, zdali jeho nejdůležitější orgán, fotbalová asociace, je v poločasu rozpadu, přerodu, anebo se nakonec nic moc nezmění. Seniorský národní tým za poslední dobu nepředvedl žádné divy, když se lámal chleba. A panují otázky, zdali nastupující generace potvrdí svůj příslib, který ukázaly jak mládežnické reprezentace, tak hráči jako individuality.

Česká první liga se ale před novou sezonou zdá být tímto vývojem nedotčená. Její nejtradičnější kluby, Slavia a Sparta, se mohou přetrhnout, aby vytvořily dojem, že chtějí být znovu dominantními týmy v českém fotbale. Pozadu nechce zůstat ani Plzeň, která má stále spousty vítězných zkušeností. A aby na ně navázala, učinila kroky, které by před jakoukoliv jinou sezonou byly předmětem větších diskuzí, než je tomu nyní.

To vše pro více než 330 milionů korun a prestiž v podobě účasti v základní skupině Ligy mistrů, do které se český mistr příští rok téměř jistě vrátí po pěti letech (ale také možná jen po jednom, v závislosti na úspěšnosti Slavie či Plzně v letošních předkolech). Lze si v tuto chvíli jen těžko představit, že tento triumvirát někdo v příští sezoně rozbije. Možná je to ale reálnější, než že příští rok uvidíme špičkové české kluby ve stejné síle.

Jsou elitní české kluby domečky z karet?

Je potřeba se podívat, o co se opírá momentální síla českých velkoklubů. A kdybychom chtěli být trochu jízliví, každý klub má svých problémů dost. Slavia je v současnosti v očích fanoušků řízena možná příkladně. Koupě stadionu, rozvoj datového skautingu a péče o příznivce jsou velmi rozumné tahy, které posilují zázemí a podhoubí klubu.

Přes smršť tweetů šéfa Jaroslava Tvrdíka, který vždy rázně odrazí jakoukoliv nekalou spekulaci, je ale stále poměrně ticho o dlouhodobých záměrech čínského investora. A aniž by bylo nutné spouštět přehnaně pesimistické scénáře, malá destabilizace může nastat už v případě, kdyby Slavia v play-off Ligy mistrů dostala těžkého soupeře a nepostoupila do základní skupiny. Jaká pak bude pozice trenéra Jaroslava Šilhavého? Klub se od jeho příchodu prakticky nemusel vypořádávat se žádnou složitou interní situací, předtím ale vedení chyběla, eufemisticky řečeno, větší rozvaha a klid.

A co Sparta, která už poněkolikáté v třináctileté éře Daniela Křetínského činí radikální řez v kádru i klubové filozofii? Zdá se, že klub vložil velkou důvěru do trenéra Andrey Stramaccioniho, přitom jeho dosavadní působení v seniorském fotbale postrádá hmatatelné úspěchy a je hodnoceno rozporuplně.

Klub zmítají permanentní protichůdné toky. Ačkoliv Sparta pro český fotbal produkuje nejvíc profesionálních hráčů a v posledních letech její mládežnické týmy dominují, je na Letné vždy těžké se prosadit v pozici odchovance. Majitel Daniel Křetínský v televizním studiu zaujme taktickými analýzami a progresivními vizemi fotbalu, pak ale najme Petra Radu. Pojem Strahov versus Letná je už zbájnělá bizarní česká fotbalová variace na boj Monteků s Kapulety. Nebo, chcete-li, Přemka Krále s Vojtou Mrázem. Když nevyjde jedno radikální řešení, záhy následuje zcela opačné.

Pak je tu Plzeň, která navenek chce být jen tím regionálním klubem, pro který ztracený titul není vůbec žádná pohroma. Sama ale zpanikaří při sebemenším klopýtnutí a odvolá kouče, který po sobě zanechá tým na prvním místě. A protože současný model Viktorie je neudržitelný bez výrazných příjmů, ať už z prodeje hráčů nebo účasti v Lize mistrů, musí klub při svých omezených možnostech hrát tak trochu vabank. A to i s trenérem Pavlem Vrbou, u kterého zatím také není jisté, jak dlouho v tomto sňatku ze setrvačnosti vydrží. Buď to tedy vše vyjde, nebo se Plzeň tím regionálním klubem brzo doopravdy může stát.

Proč si užít tuto křiklavou sezonu?

Sparta, Slavia i Plzeň tak pro tuto sezonu provádějí kalkulovaný risk, který může a nemusí vyjít. A pokud nevyjde, nemusí se samozřejmě vše obrátit v pohromu. Jen jsou všechny tři lehce katastrofické scénáře důkazem, že i velké vzepětí českých klubů nemusí být nekonečné. I to je ale důvod, proč si příští sezonu užít a proč příští ročník bude jednoznačně nejzábavnější, nejatraktivnější a nejbláznivější od křiklavých ambiciózních klubových plánů v 90. letech.

Český fotbal má navíc v letošní sezoně další jedinečnou šanci, která už se nemusí jen tak naskytnout znovu. Fanoušci budou na Ligu mistrů chodit vždy. Pravidelně plnit ochozy by ale letos mohla také domácí soutěž. Pokud komise rozhodčích bude pracovat tak jako loni, tedy bez obřích chyb, které by spouštěly pochybnosti o regulérnosti soutěže, mohou se příznivci soustředit jen na fotbal.

Bez ohledu na to, jestli fanoušci na trávnících uvidí (snad) uzdraveného Tomáše Rosického nebo rodícího se slávistického špílmachra Dannyho, česká liga toho nabízí mnohem víc než jen hvězdná jména. Úroveň soutěže samozřejmě nemůže soupeřit s elitními evropskými ligami. Doopravdy kvalitní, atraktivní a dramatické zápasy ale i loni nabízelo prakticky každé kolo.

Stačí se jen podívat na týmy mimo širší špičku. Baník Ostrava se po útrapách s předchozími majiteli vrací do nejvyšší soutěže relativně uzdravený a jeho fanoušci na to až na menší excesy v uplynulé sezoně reagovali mimořádně pozitivním způsobem. Jejich podpora na hřišti by tak mohla být postrachem především pro týmy soupeřů, ne jejich příznivce.

Tribunový masiv na Julisce či jablonecká rozhledna. A dobrý fotbal z periferie

Z čistě fotbalového hlediska není důvod, proč by si Dukla Praha neměla udržet velice vysokou úroveň, nehledě na její pozici v tabulce. A stadion na Julisce si kvůli své ikonické obří tribuně zaslouží více fanoušků. Podobným stadionovým tahákem zůstává Ďolíček, který neustále dokazuje, proč jsou Bohemians rodinným klubem. Reklamami ověšené ochozy jablonecké Střelnice tomu opravdu nenasvědčují, ale pohled z hlavní tribuny na Ještěd je až téměř turistickým tahákem. A pokračovat bychom mohli dál.

Ani české lize přitom nechybí progresivní trenéři a chytře řízené kluby. Liberec v létě přivedl správný mix mladých nadějných hráčů a pod velkým trenérským talentem Jindřichem Trpišovským by měl útočit na poháry. Zlín bude se sympatickým koučem Bohumilem Páníkem a atraktivním přímočarým stylem fotbalu i přes navýšený rozpočet především chtít přežít v lize. Už se ale nemůže dočkat soupeřů, které jim přisoudí los v základní skupině Evropské ligy. Ševci jsou zároveň vůbec prvním moravským týmem, který se kdy představí ve skupinové fázi evropských pohárů.

Pozornost na sebe strhly na jaře také Teplice, které se sice do Evropy nedostaly, pod trenérem Danielem Šmejkalem ale předváděly fotbal evropské úrovně. A snažit se ukočírovat nelehký návrat mezi elitu bude chtít i Václav Jílek v Olomouci.

V Premier League nebo Lize mistrů sice mnozí najdou útěchu po někdy promrzlých remízách 0:0 a budou se dušovat, že na domácí ligu už nikdy nepáchnou. A se všemi problémy v českém fotbale i honbou bohatých byznysmenů za statusem je to i pochopitelné. Ale česká liga toho vždy nabízí hodně i pod svým dnešním blyštivým povrchem, a to ani není potřeba být poněkud pomýleným fajnšmekrem. A letos je opravdu na co se těšit.