Britský gentleman se vrací na místo své životní jízdy
Pardubice – Na letošní 123. ročník Velké pardubické se přijede podívat i její vítěz z roku 1973 - Brit Chris Collins. Na "jízdu svého života", jak později své vítězství s valachem Stephen's Society nazval, se vydal před čtyřiceti lety jako první britský jezdec od roku 1906.
Cesta anglického amatérského jezdce do dalekého Československa začala nezvykle – četbou časopisu. V březnu 1973 totiž Collins objevil v magazínu Country Life článek o Velké pardubické. Autor příspěvku – tehdejší britský velvyslanec v Praze – popisoval Pardubice jako "Aintree v Čechách". Vyložil historii dostihu inspirovaného věhlasnou Velkou národní i nemalé úspěchy britských jezdců na těžkých pardubických překážkách.
Collinse myšlenka účasti ve Velké pardubické zaujala. V létě proto přijel do Pardubic, aby se seznámil s místními podmínkami a hlavně s tratí. První pohled na Taxis Angličana naprosto zděsil. Dokonce si nejdřív myslel, že jde o ohromný předěl mezi jednotlivými částmi závodiště, nikoliv o překážku. Po důkladné prohlídce trati vybral koně, kterému by měla nejvíc sedět – hnědého valacha Stephen's Society. Ten měl dostatek zkušeností z honebních jízd po zoraných polích a pardubická oranice ho tudíž nemohla zaskočit – což soupeři z Československa samozřejmě nemohli tušit.
A tak se 7. října 1973, 67 let od poslední účasti jezdce z kolébky dostihů, postavil na start Velké pardubické znovu britský jezdec. Pro odborníky byl mezi dvacítkou koní Stephen's Society favoritem. Pole pořádně prořídlo už na Taxisu, kde padlo sedm koní. Zato Stephen's Society si s mohutnou překážkou poradil a pokračoval dál. "Taxis je tou největší a nejtěžší překážkou, jakou jsem kdy ve své kariéře skákal. Myslím, že větší hrůzu než z Taxisu jsem zatím z ničeho neměl," vzpomínal později Collins.
Na malých zahrádkách se Angličan dostal do kolize s volně pobíhajícím koněm a musel překážku najíždět nadvakrát. V dostihu ale zůstal a postupně se propracovával mezi nejlepší. Za lesíkem v Popkovické zatáčce předstihl i dosud vedoucího Mora a postupně se mu vzdaloval. Vítězství bylo impozantní - Brit nadělil soupeřům dvanáct délek a vytvořil rekord dostihu (10:04,90), který překonal až Železník s Josefem Váňou v roce 1987.
Skvělý výsledek si Collins a Stephen's Society připsali i o rok později. I když na ně v Pardubicích čekalo víc nástrah, než které mohla nabídnout samotná Velká. Ihned po příjezdu do Československa začal Collins dostávat varování, že by se mu mohlo v dostihu "něco přihodit". Nebezpečí mělo číhat od dvou ruských jezdců, kteří se ho měli pokusit vytlačit při nájezdu na Taxis.
Collins kvůli množícím se varováním začal usilovně plánovat strategii pro co nejbezpečnější překonání obávané překážky. Sám později přiznal, že si celá situace začala pohrávat s jeho představivostí.
Trať byla 7. října 1974 po deštích rozmoklá a mimořádně obtížná. Přesně sto let od prvního ročníku Velké čekal na koně těžký úkol. A jak se ukázalo, v dostihu plném pádů se nevyvarovali chyb ani loňští šampioni.
Po drobné kolizi s jedním z ruských jezdců na malé vodě se vydal Collins se Stephen's Society proti Taxisu. "Nebezpeční" ruští žokejové nakonec měli dost práce sami se sebou a Collins skákal bez nevítaného doprovodu. Kvůli skrumáži před překážkou se ale jeho valachovi skok nepodařil a za Taxisem šli oba Britové k zemi. Collins znovu nasedl a s velkou ztrátou se pustil do stíhací jízdy. Stephen's Society si vedl skvěle a soupeře začal dohánět. Bohužel na velkém vodním příkopu přišla další chyba – kůň nechal zadní nohy ve vodě a Collins skončil znovu na zemi. Než se dostal zpátky do sedla, soupeři měli nedostižný náskok. Podařilo se jim předběhnout jednoho koně, ale na lepší než třetí místo to už nestačilo. Pro vítězství si tentokrát doběhl Mor následovaný polokrevným Baritonem. Collins a Stephen's Society, nesoucí největší zátěž, sklidili velké uznání.
