Alespoň jeden den být jako Zátopek, Marciano a Tenzing. Jak červená lucerna dobyla Puy de Dome

Ve většině sportů na posledního nic nečeká. Nejhorší tým fotbalové či hokejové tabulky se může těšit na sestup. V tenisu si vypadnuvší hráči tak akorát sbalí kufry a vydají se hledat nejbližší letiště či nádraží. Být poslední, to není otázka cti. Jde o známku toho, že na to dotyčný jedinec či tým zkrátka neměl. Nic k chlubení. 

Ne tak v silniční cyklistice a speciálně na Tour de France. Náročnost tohoto závodu je známá, v dnešních dobách jezdci absolvují více než tři tisíce kilometrů a po tři týdny se prakticky nezastaví. Jde o mamutí podnik, a už jen absolvovat ho je úspěch hodný potlesku. Vždyť každý rok zhruba pětina pelotonu končí ještě daleko před Paříží.

"Ten nejlepší potřebuje být jako Zátopek, Marciano, Harris, Tenzing a Coppi," řekne v roce 1955 Brit Tony Hoar, když se ho ptají, jaké kvality potřebuje mít nejlepší jezdec Tour de France. Musí tak být jako nejlepší vytrvalec, boxer, dráhař, horolezec a cyklista. Ta představa je úctyhodná. A jde z ní trochu strach.

Co když v sobě ale přes veškerou snahu Zátopka s Tenzingem nenajdete? I v tom případě můžete závodit na kole, ba se dostat i na Tour de France. A pokud máte trochu štěstí a velkou dávku odvahy, můžete jimi být alespoň na jeden den. Tak jako v roce 1969 Pierre Matignon, lanterne rouge tehdejšího ročníku a vítěz etapy na Puy de Dome.

Attaque de Pierre Matignon

Přelom 60. a 70. let byl dobou, kdy cyklistickému sportu naprosto dominoval Eddy Merckx. Nebylo snad (s výjimkou Paříž–Tours) závodu, který by nevyhrál. Určitě nebylo takového, kde by se za vítězstvím nehnal jako lovecký pes za kořistí. Před jeho vážným zraněním z velodromu v Blois to vypadalo, že jej nikdo nemůže porazit.

V roce 1969 to zkrátka byla Merckxova Tour. Belgičan ji vyhrál s ohromujícím náskokem a v cíli si mohl obléknout jak žlutý, tak i zelený a puntíkovaný dres (a to před dvěma lety nedokázal ani Tadej Pogačar). Jako bonus vyhrál sedm etap. Roger Pingeon, sám vítěz ročníku 1967, za ním na druhém místě zaostal bezmála o osmnáct minut.

Na opačném konci pelotonu se tehdy v červenci pohyboval "nedokonalý Zátopek, Marciano atd.", šestadvacetiletý Pierre Matignon z týmu Frimatic-De Gribaldy (ve stejném roce tu působil také Jiří Daler, olympijský vítěz z OH 1964). Žádné úspěchy za sebou neměl a do profipelotonu se dostal až s několikaletým zpožděním. Ve zkratce, mohl být rád, že na Tour vůbec je. A že může pomáhat svému lídrovi Joaquimu Agostinhovi.

Tento Portugalec byl před tím, než letos v květnu jeho následovník Joao Almeida dojel třetí na Giro d’Italia, jediným jezdcem své země na pódiu Grand Tour. V roce 1969 to ale ještě nepředvedl. Mezitím Matignonův závod také pokračoval od desíti k pěti. Byl pozadu a po 15. etapě, kdy mu byla udělena čtvrthodinová penalizace za doping, ztrácel ještě více.

Matignon se ocitl v "pomalém" závodě se svým krajanem André Wilhelmem. O co závodili? O lanterne rouge, tedy červenou lucernu, kterou "dostává" poslední cyklista v celkovém pořadí. Můžeme v tom vidět určitou prestiž, anebo poněkud přízemněji uznat, že každé ocenění s sebou nese větší pozornost, která se v té době dala po Tour na tzv. kritériích (závodech s dopředu domluveným průběhem) velmi dobře zpeněžit. 

Tak nebo onak, šlo o to propadnout se v klasifikaci co nejníže to šlo. Matignon to dokázal, na startu dvacáté etapy závodu byl poslední šestaosmdesátý. A najednou – útok. Šedesát šest kilometrů před cílem etapy z Bride na Puy de Dome, ve svahu stoupání Cote de Chavanon. Ta podivná slova. Attaque de Pierre Matignon.

Co se mu muselo honit hlavou, když se pustil do tohoto předem ztraceného boje? A proč, jaký měl důvod? Vždyť jeho cíl ležel za pelotonem, v posledním grupettu, a ne na čele celého závodu. Tím spíše, když v závěru čekal takový obr, jakým je vyhaslý vulkán Puy de Dome. Stoupání, na kterém je během pár okamžiků možné ztratit minuty.

S Kanibalem v zádech se přesto prakticky neznámý Francouz pouští do boje. Jeho výhodou je jeho slabost. Vždyť kdo by měl strach z někoho, kdo je úplně poslední, nikdo o něm moc neslyšel a dozajista zkape v prvních kilometrech závěrečného kopce. Nikdo. A tak Merckxova Faema nechá Matignonovi pohodlných sedm minut. 

Stahovat jej pořádně začnou až ve chvíli, kdy už stoupá na sopku. V červencovém horku odhazuje svou čepici, zbavuje se všeho, co by jej na kole mohlo zpomalit. Za ním Merckx, který jako buldok ničí své soupeře. Odpadá Pingeon, odpadá Felice Gimondi, daleko zpět jsou i tehdejší debutanti a pozdější vítězové Luis Ocaňa a Lucien van Impe.

Odpadá i Raymond Poulidor, který tu před dlouhými pěti lety porazil Jacquese Anquetila. Dnes ale marná sláva, na minulé úspěchy se nehraje. Kanibal se k Matignonovi už už blíží, cítí ho za každým mírným ohybem úzké silnice. Ale nestačí to. Matignon se převalí přes cílovou čáru, na hraně kolapsu padá k zemi, nakonec jej zachrání diváci. 

V ohlušujícím řevu nechápe, co dokázal. Merckx přijíždí až po minutě a půl a s pohledem, který vraždí. Ví, že o tohle vítězství přišel vlastní chybou. Na Puy de Dome nikdy etapu nevyhraje a o šest let později tu od jednoho z přihlížejících dostane ránu do žaludku, která ho (možná) připravila o rekordní šestou vítěznou Tour.

"To je úplný blázinec, nechápu," soukal ze sebe vítěz v cíli. Psal se 18. červenec 1969.

Ach, jak mě jen bolí hlava

Dvacátá etapa Tour de France přinesla jedno z největších překvapení nejen tohoto ročníku, ale dalo by se tvrdit i celé své dlouhé historie. Pierre Matignon byl určitě tím nejhorším cyklistou, který kdy porazil Merckxe – a to tím spíše, že to bylo v roce jeho největší dominance. Ale historie občas přináší i takto nepravděpodobné příběhy.

Jak se jeho vítězství rodilo? "Na Cote de Chavanon jsem se najednou, po dlouhé době a z ničeho nic, začal cítit opravdu dobře. Po takovém trápení to najednou šlo. Tak jsem to zkusil, ale ani na moment mě nenapadlo, že by to skutečně mohlo vyjít. Ani když už jsem byl na Puy de Dome. Byl jsem si jistý, že mě na posledním kilometru chytí," líčil.

"Nikdy mě nic tak nebolelo. Poslední kilometr jsem už ani neviděl. Kolikrát jsem jen chtěl slézt z kola, ale vždycky jsem si řekl: 'Pojď, ještě jednou naposled!' Nevím, jak se mi to podařilo. Štrádoval jsem to ze strany na stranu. Ach, jak mě jen bolí hlava," dodal v cíli nepravděpodobný vítěz dvacáté etapy. Celá Francie na něj byla hrdá.

Paradoxem zůstalo, že jedno vítězství stálo Matignona druhé. Jeho výkon na Puy de Dome jej takříkajíc zvedl ode dna, a protože jeho nejbližší soupeř o červenou lucernu André Wilhelm ztratil v Centrálním masivu dobrých dvanáct minut, čest (protože nic jiného než čest to není) být červenou lucernou ročníku nakonec připadla jemu.

Matignon prokázal vytrvalost Zátopka, odolnost Marciana, byl rychlý jako Harris a v horách mrštný jako Tenzing. A Coppi, který zemřel o deset let dříve na malárii, by možná také dovolil, aby se o něm ten den mluvilo ve stejné větě. Pierre Matignon už do konce života nic velkého nevyhrál, nebýt Puy de Dome, zůstalo by jeho jméno asi nadobro zapomenuto ve starých zaprášených brožurách. Možná by si někdo vzpomněl, že byl červenou lucernou. Ale nebylo by to často.

Jaké je z toho ponaučení, nevím. Na kole mi ale už nebude připadat nikdy nic tak nepravděpodobné, aby se to přece jen nemohlo stát. Třeba i vítězství na Puy de Dome.

____

Pierre Matignon se narodil 11. února 1943 ve vesnici Verchers sur Layon. Po absolvování povinné vojenské služby vyhrál v roce 1968 amatérské mistrovství Francie, což mu vyneslo angažmá v týmu Frimatic-De Gribaldy. V jeho dresu absolvoval Tour de France 1969, kde vyhrál etapu na Puy de Dome a celkově skončil druhý od konce na 85. místě. Na slavný závod se poté vrátil jen jednou v roce 1972 (75. místo). 

Místem Matignonova slavného nástupu na Cote de Chavanon projíždělo před čtyřmi lety Critérium du Dauphiné. Druhou etapu tehdejšího ročníku vyhrál Dylan Theuns, na sedmém místě finišoval Petr Vakoč.

Matignon zemřel v roce 1987 ve věku 44 let, pohřbený je v Nantes. Na jeho náhrobku je znázorněn cyklista.