Steile Wand v Meerane. Jaký je odkaz Závodu míru v NDR a připomene jej i Tour de France?

Dnes může být pro ty, kteří nepatří mezi pamětníky nejslavnějšího období Závodu míru (před rokem 1989), složité představit, o jak kolosální podnik se vůbec jednalo. Trochu nám jej mohou přiblížit dokumenty nebo hrané filmy (za všechny místy úsměvné Čestné kolo režiséra Antonína Moskalyka z roku 1973). Ale obrovské návštěvy na cílových stadionech nebo míru popularity předních závodníků jde stěží k něčemu přirovnat. 

V loňské podcastové sérii Praha Berlín Waršava, která vyšla na webech ČT sport a ČT art, jsme se spolu s kolegou Zdenkem Tomáškem věnovali kapitolám z historie (i současnosti) Závodu míru. Jedna z nich nás zavedla až na území někdejší Německé demokratické republiky.

Právě pro Východní Německo byl mírový závod velmi důležitý, dalo by se říci až stěžejní. Vycházelo to z mezinárodního postavení země po druhé světové válce: pro někoho šlo o Stalinova trojského koně ve středu evropy, pro jiné o předsunutý tábor socialismu v lůně nepřítele. 

NDR se nacházela ve svízelné politické i ekonomické pozici. „Všude tam, kde Sověti jsou, se z těch zemí snaží systémově vyzískat, co se dá. Jsou třeba rozmontované všechny aspoň trošku nepoškozené továrny a jejich strojový park je odvezený do Sovětského svazu. To, co známe dneska z války na Ukrajině, kde v těch prvních okamžicích, kdy se hrnuli na Ukrajinu, tak jsme viděli, jak kradli domácí spotřebiče, toaletní mísy a tak dál, tak tohle se vše dělo i za té druhé světové války,“ líčil nám politický geograf Michael Romancov.

„Říká se, že maršál Žukov měl své osobní kořisti, že to byl vlak, který měl šedesát železničních vagonů, které byly narvané věcmi, které byly kořistí maršála Žukova. Nábytek, obrazy, porcelán, hodiny, prostě cokoliv vás napadne, tak na co si ukázal, to mu sbalili a pak mu to poslali vlakem domů. A takhle se choval i ten stát jakožto celek,“ dodal k situaci, ve které se na začátku 50. let východní Němci nacházeli.

„Sověti dohlíželi na to, aby se poválečná NDR začala hospodářsky stavět na nohy, ale všechno, co vyprodukovali, tak jim potom konfiskovali a odváželo se to do Sovětského svazu. Je známá korespondence mezi skutečně zoufalými východoněmeckými komunisty, kteří do té Moskvy reportují: Nechte nám něco tady, abychom my byli schopni uspokojit požadavky našich vlastních lidí. Když budou naši lidi spokojení, budou produkovat a z té v uvozovkách nadprodukce, si to vemte. Ale nechte tu situaci takovou, aby i nám tady aspoň trochu rostla životní úroveň, jinak my nejsme schopní obyvatelstvo přesvědčit o tom, že ta komunistická nebo socialistická orientace je to pravý ořechový,“ pokračoval Romancov.

Papiňák vybuchl v červnu 1953, měsíc poté, co Bernhard Trefflich jako první cyklista z NDR dokázal vyhrát etapu Závodu míru. „V třiapadesátém roce jim poněkolikáté zvedli pracovní normy a ty lidi se vzbouřili. Že takovýmhle způsobem prostě pracovat nejde. V podstatě tam tehdy zněli, jako že mají robotní povinnost. Že se pod srpem a kladivem vrací feudalismus. Bylo to potlačené, sovětské tanky, respektive sovětská armáda ve velkých městech všude vjela do ulic. Tehdy tam byly řádově desítky mrtvých. Takže to zkrotili,“ říká k povstání, které ukončily sovětské tanky. Odhaduje se, že počet obětí vystoupal ke stovce.

Diplomaté v teplákovkách

Bylo zřejmé, že vládnoucí vrstva musí masám poskytnout alespoň něco – když už to nebyly materiální výhody. Tím „něčím“ se stal sport a dá se říci, že když už nebyli vrcholní komunisté úspěšní v hospodářské činnosti, v té sportovní se zorientovali na jedničku s hvězdičkou. Reprezentantům NDR se začalo přezdívat „diplomaté v teplákovkách“, což může znít posměšně, ovšem faktem je, že východoněmecký sport dosáhl úspěchů, které daleko přesahovaly to, co by se od ani ne dvacetimilionové země mohlo očekávat. 

V padesátých letech ale na mezinárodní sportovní scéně existoval v izolaci – platilo to třeba i o fotbalu, kde dlouho mohla hrát pouze přátelská utkání s dalšími socialistickými státy. Naproti tomu západní Němci se po takzvaném Zázraku v Bernu, kde ve finále otočili zápas proti favorizovaným Maďarům, stali mistry světa. Východoněmecký tisk reagoval články, ve kterých zlaté fotbalisty přirovnal k navrátivším se nacistům a předvoji dalšího světového konfliktu. 

Sečteno podtrženo, jedinou velkou akcí, na které mohli východní Němci vidět své sportovce ve svých dresech bojovat za svou vlastní zemi, byl v polovině minulého století Závod míru. K československým a polským pořadatelům se totiž přidal východoněmecký cyklistický svaz a stranické noviny Neues Deutschland. Odteď už mír netekl pouze mezi Prahou a Varšavou, ale také do Berlína. 

Friesova pivní tečka

Jedním z našich respondentů byl britský novinář Herbie Sykes, který se Závodu míru dlouhodobě věnuje a napsal také jednu z nejlepších knih na toto téma, která se věnuje emigraci cyklisty Dietera Wiedemanna. „Rok 1950, kdy východoněmečtí cyklisté poprvé startovali, byl důležitý, protože legitimizoval NDR jako suverénní stát. Právě tohle byl začátek východoněmeckého sportovního zázraku. Vyslalo to velmi silný signál do zahraničí, kde do té doby bylo Východní Německo vyvrhelem, nemohlo se zúčastnit žádných soutěží. Takže to byl významný moment. Jejich tým sice za moc nestál, ale o to tolik nešlo,“ popisuje.

Nemůžeme přitom zapomenout, že válka byla stále velmi čerstvou minulostí. V Československu po květnu 1945 během takzvaného divokého odsunu podle odhadů zahynulo zhruba deset tisíc Němců. Dalších dva a čtvrt milionu muselo po vydání Benešových dekretů republiku opustit. Jakkoliv se tak Závod míru snažil budit dojem setkání mírumilovných národů, start Němců v roce 1950 nebyl veřejností v Československu a Polsku přijat s žádným velkým nadšením, spíše naopak. Pro mladý stát ale šlo o důležité diplomatické vítězství. Nedosáhli jej přitom politici, ale obyčejné cyklistické družstvo, jehož mechanik Otto Friese nevědomky vstoupil do východoněmecké mytologie. 

Celý ročník totiž mechanik Otto Friese absolvoval v doprovodném voze, který sdílel se svým polským kolegou. Od první chvíle mezi nimi panovalo napětí, které dosáhlo vrcholu ve chvíli, kdy Polák nad varšavskými ruinami Frieseho označil za nacistu. Ten si urážku nenechal líbit a hrozil odjezdem, nakonec ale vychladl a pokračoval. Když však Závod míru dorazil až do Prahy, ani jeden nebyl k nalezení. Kam jen mohli zmizet, strachovali se na letenském stadionu. Nestalo se jim nic? Nebo spíše – neudělali si něco navzájem? Nepřetáhli se pumpičkami?

Až po několika hodinách Poláka s Němcem objevili, a to v hospodě, kterak již v notně podroušeném stavu a přátelském objetí dělají za závodem monumentální pivní tečku. Je to anekdotický příběh a dost možná vylepšený přičinlivým redaktorem. Ale právě takové mýty mívají velkou sílu. Frieseho příběh se stal symbolem uznání NDR jako existujícího státu, který patří když už ne do celosvětové sportovní rodiny, tak alespoň do její socialistické části. 

„Naprosto to vyhovovalo potřebám režimu v NDR, který se snažil vzbudit dojem, že všichni fašisté žijí za hranicemi ve Spolkové republice,“ všímá si příběhu, který se zapsal do historie závodu, Herbie Sykes. A pokračuje. „Byl to pro ně velmi užitečný nástroj propagandy a je samozřejmé, že se k tomu perfektně hodil i Závod míru. Vždyť právě tohle byla ta jeho základní myšlenka. Mírové poselství, které cyklisté šíří k těm, kteří za války tolik vytrpěli. Takže já sice nevím, kolik je na tom příběhu pravdy, ale určitě se jim hodil do krámu a byl velmi efektivní.“

Steile Wand

Východní Němci závodu dali na začátku padesátých let také jeho patrně nejvíce ikonické místo a nejslavnější stoupání. Nachází se v saském městečku Meerane, kam jsme se v srpnu sami vydali, abychom na vlastní oči zjistili, jak obávaná Steile Wand vlastně vypadá.

Zajímalo nás, čím tahle strmá stěna budila v závodnících takovou hrůzu a jestli její odkaz stále žije. Zjistili jsme, že zcela jistě ano. Na místě na nás čekali naši průvodci. Padesátník Dirk v Meerane založil před patnácti lety cyklistický klub, který se stará právě o odkaz místní Steile Wand. Dnes sdružuje na tři stovky členů z celého Německa. 

Ta ulice se jmenuje An der Steilen Wand, měří dvě stě padesát metrů a zvedá se průměrem dvanácti procent. Navíc je celá po nerovných kostkách. Nebylo tomu tak vždycky. V roce 1952, kdy tudy projíždělo poprvé, ještě druhá polovina byla po šotolině. Na vrcholu byl první Čechoslovák Miroslav Málek. Zeď v Meerane se stala postrachem Závodu míru. 

Dirk ale nežije pouze minulostí, má i budoucí cíle. Jeho velkým snem je to, že by do Meerane mohla dorazit Tour de France. Není to pouze nejasná představa – existuje už i projekt a došlo také ke schůzce s organizátorem Tour. V roce 2029 by se tu mohla jet první etapa závodu.

Měl by hypoteticky Tadej Pogačar nebo někdo z jeho nástupců potíže s meeranskou zdí? Asi spíš ne. Steile Wand kdysi budila hrůzu, dnes bude dělat problémy snad jen robustním sprinterům. Ale ne všechno je pouze o parametrech a statistice. 

Zatímco vydýcháváme jeden ze čtyř výjezdů, který ten den podnikneme, připojuje se k nám i jeden z místních starousedlíků, který s sebou má zarámovanou fotografii Meerane z jednoho z ročníků z 50. let. Nadšeně něco vykládá a chlubí se podpisem, který patří nikomu jinému než slavnému Olafu Ludwigovi, který drží rekord v počtu vyhraných etap na Závodu míru.

Vyjedeme počtvrté a s našimi cyklistickými kamarády se loučíme. Večer mi poté pípne na mobil zpráva. Dirk mi posílá hromadu fotek a videí a gratuluje, že jsme obávanou stěnu dobyli. Málokteré středoevropské cyklistické stoupání žije v srdcích tolik jako Meerane.

Aniž jsme chtěli působit jako „vlastizrádci“, nemohli jsme se ubránit dojmu, že návštěva Tour de France na tomto místě z hlediska barvité historie i jakéhosi smíření mezi východní a západní cyklistikou dává úplný smysl. I kdyby to mělo být na úkor českého startu.

Cyklisté emigranti

V třetím dílu podcastové série Praha Berlín Waršava se ale věnujeme také stinným stránkám Závodu míru. V NDR snad ještě více než v Polsku nebo Československu do sportu vstupovala státní restrikce a tajné služby. Ty měly detailní přehled o všem, co se kolem cyklistů – těchto diplomatů v teplákovkách – šustlo.

Připomínáme příběh Dietera Wiedemanna, ale i Čechoslováků Josefa Wolfa, Karla Cibuly nebo Vojtěcha Chvojky – špičkových cyklistů, kteří se rozhodli pro emigraci. Co to pro jejich život znamenalo? Jakým překážkám museli čelit? A jak se vůbec přes železnou oponu dostali?

Zvlášť Wiedemannův příběh je zajímavý, ve své kariéře totiž pokračoval i na Západě a v roce 1967 startoval dokonce na Tour de France. „Myslím si, že sám sebe vidí více jako někoho, kdo dokončil Tour, než jako třetího nejlepšího na Závodu míru. Stala se ta věc se Simpsonem, on tam ten den byl, jel za ním, viděl ho… Předposlední etapa měla asi 360 kilometrů, takže to byla tehdy ještě opravdová odysea. Ventoux, Ballon d’Alsace, on to všechno jel. Snil o tom od dětství,“ líčil nám jeho osudy britský novinář Herbie Sykes.

Podcastová série Praha Berlín Waršava je k dispozici v iVysílání, na webech ČT sport a ČT art i ve všech podcastových aplikacích. S vizuálním doprovodem je také ke zhlédnutí na YouTube.