Je nám líto, video expirovalo.
Následuje
Univerzitní osmy

Rok, na který se nikdo neptá. Jak Greg LeMond naposledy oblékl žlutou

Na Tour de France 1990 šlapal dlouho ve žlutém dresu cyklista, kterého předtím téměř nikdo neznal. Jeho hlavní soupeř – vlastník dresu duhových barev mistra světa – jej během závodu (dnes říká, že nevědomky) shazoval přezdívkou Cappuccino. Souboj Claudia Chiappucciho s Gregem LeMondem byl hlavním příběhem tehdejší Tour. Poprvé však také závodili jezdci z bývalého východního bloku a růžky vystrčil Miguel Indurain.

GregLeMond je potřetí a naposledy vítězem Tour de France
zdroj: ČTK/AP

Historie Tour de France se dá číst také jako sled různých ér. Na Fausta Coppiho navázal Jacques Anquetil, po něm se zjevil "kanibalistický" šampion Eddy Merckx, aby jej vystřídal jen o málo nelítostnější Bernard Hinault. V roce 1986 právě Hinaulta v jedné z nejslavnějších Tour porazil jeho týmový kolega Greg LeMond – mělo započít jeho panování.

Jenže k tomu tak zcela nedošlo. O LeMondovi se někdy mluví jako o prvním moderním cyklistovi. Právě s ním je spojeno hned několik inovací: v roce 1989 to byl triatlonový představec a aerodynamická helma, které mu napomohly k nejtěsnějšímu triumfu v historii. V Paříži porazil Laurenta Fignona o prchavých osm vteřin.

První Američan, který vyhrál Tour de France (ne, tento primát nepatřil ani nepatří Lanci Armstrongovi), také přišel s nášlapnými pedály a s dalším vývojem co nejrychlejších časovkářských posedů. Ne vždy to přitom byly kroky vpřed, třeba o podivném nástavci, který použil v časovce na Tour v roce 1990, později prohlásil, že aerodynamika není vše.

Právě Tour de France, od které letos uplynulo třicet let, byla LeMondovým posledním triumfem. Američan dokázal vyhrát třikrát (1986, 1989-1990), o další úspěchy jej připravila bizarní a málem fatální nehoda, kdy jej při lovu postřelil vlastní švagr. LeMond vždy připomínal, že mu broky dodnes zůstaly v těle a nikdy už nebyl tak dobrý.

I z tohoto důvodu je složité mluvit o jeho éře. Nestojí za ním tolik slavných etap, kdy by zatočil se zbytkem pelotonu, na to byl vždy spíše reaktivním typem závodníka. A jeho vítězství na sebe nenavazují, netvoří oslňující řadu. Ani LeMondův triumf z roku 1990 se nerodil snadno. Naopak šlo o dlouhou a úpornou cestu.

Tour 1990 se také dá vnímat jako přelom mezi starou érou (reprezentoval ji Laurent Fignon a také LeMond) a novými pořádky, které, jak dnes víme, obnášely masivní používání drog jako EPO. Právě přelom desetiletí a první roky 90. let jsou dnes považovány za dobu, kdy se konzumace nechvalně známé drogy stala v pelotonu něčím zcela běžným.

LeMond používání dopingu vždy odmítal, stal se například jedním z hlasitých kritiků Armstronga, a to v době, kdy to ještě nebylo bez důsledků. Naopak o mnohých z jeho soupeřů v této Tour dnes víme, že to samé u nich zdaleka neplatilo. Jak se vlastně rodilo jeho třetí, poslední, nejméně zmiňované, avšak dle jeho slov nejoblíbenější vítězství?

Claudio Chiappucci na Tour 1990
zdroj: Bikeraceinfo

Šokující únik

Nejprve krátký exkurz do roku 1956. Roger Walkowiak se v sedmé etapě připlete do úniku, který si do cíle přiveze osmnáctiminutový náskok. Taková porce času je enormní a prakticky neznámý cyklista se obleče do žlutého dresu. Ten sice posléze ztratí, ale v Alpách se do něj vrátí a vedení udrží až do Paříže. 

Francouzská veřejnost je pobouřena: tak slavný závod a vyhraje jej takový nýmand, o kterém nikdo nic neslyšel. Ne žádný Anquetil, Gaul nebo Bahamontes – pouhopouhý Walkowiak. Sousloví "a la Walko" zlidovělo (znamená cosi jako překvapivě a bez nadšení), čímž se sám vítěz dlouho užíral.

Proč připomínat dávnou historii? Protože o 34 let později se něco podobného málem povedlo dalšímu cyklistovi. Claudio Chiappucci už oslavil sedmadvacáté narozeniny, v pelotonu se ale o něm příliš nevědělo a už rozhodně nikdo nepočítal s tím, že by měl sehrát ústřední roli na Tour de France.

Postavou velmi drobný (172 cm) závodník ze stáje Carrera všechny vyvedl z omylu. Tehdejší Tour začala v parku modernity Futuroscope, kde proběhl prolog i následující etapa a týmová časovka. Ty se přitom jely během jediného dne: dopoledne 138 kilometrů rovinaté etapy, poté jízda proti času na dalších 44 kilometrů. 

Chiappucci se ráno dostal do čtyřčlenného úniku, který nakonec dojel až do cíle, a to o více než deset minut před hlavním polem se všemi favority. Z vítězství se radoval Frans Maassen, paradoxně byl však on tím jediným z úniku, který si v závodě neoblékl žlutý dres. Současný sportovní ředitel ze stáje Jumbo-Visma po letech vzpomínal takto. 

"Nikdo nás nechtěl začít stahovat. Pro nás to bylo velké překvapení, neuvěřitelné, že nám dali tolik minut. Pak jsme sprintovali o vítězství. Vyhrál jsem a chvíli si dokonce myslel, že jsem ve žlutém," svěřil se pořadu The Cycling Podcast. Do žlutého ale šel kanadský závodník Steve Bauer, potřeboval své vedení však ještě udržet v týmové časovce.

"Odpoledne jsem si znovu myslel, že bych mohl do žlutého. Měli jsme velmi dobrý tým pro časovku, ale náš lídr byl před Tour sražen autem a v časovce jsme na něj trochu museli čekat. Potřeboval jsem pár vteřin na Bauera, bylo to dost těsné a pro mě nakonec zklamání," vybavuje si po letech Maassen. 

S Chiappuccim přitom nikdo nepočítal. "Nikdy předtím jsem ho neviděl. Tehdy nebyl žádný internet a tak podobně, bylo méně informací. Bauera jsem se bál, ale Chiappucciho jsem neznal," rozvzpomíná si Maassen. Drobného Itala, který později dostal přezdívku El Diablo ("Čertík"), podcenil také LeMond. 

"Neměli jsme moc důvodů únik dostihnout, protože tam byl z naší stáje Ronan Pensec. Nakonec se žádný tým nechtěl vydat před časovkou, to byl hlavní důvod. Když na to zpětně vzpomínám, tak mi deset minut nepřipadalo závažných. Netušili jsme ale, co předvede Chiappucci. Nepočítali jsme s ním," přiznal LeMond pro The Cycling Podcast.

Olaf Ludwig po vítězství na Závodě míru 1986
zdroj: ČTK autor: Humpálová Zuzana

Východní Němci dorazili na Tour

Následovala série tranzitních rovinatých etap (ta pátá do Rouen měřila dnes těžko představitelných 301 kilometrů), doplněná na dnešní poměry také výživnou jednašedesátikilometrovou individuální časovkou. Tu vyhrál Raúl Alcalá z cyklisticky nepříliš rozvinutého Mexika.

Osmý den tehdejší Tour de France si pak zaslouží vlastní zmínku. V Besanconu se rozhodovalo ve sprintu, z nějž nejlépe vyšel Olaf Ludwig. Jeho vítězství mělo kromě závodní hodnoty (Ludwig nakonec posbíral nejvíce bodů v soutěži o zelený dres) i tu historickou. Stal se totiž prvním a zároveň i posledním etapovým vítězem z východního Německa.

Do té doby totiž vládnoucí režim závodníky ven nepouštěl, pro Ludwiga či třeba další účastníky tehdejší Tour Uweho Amplera a Uweho Raaba byly vrcholem Závod míru či jednou za čtyři roky olympijské hry. Pokud se cyklisté ze země za železnou oponou na Tour předtím objevili, šlo jako v 60. letech v případě Dietera Wiedemanna o emigranty.

V roce 1990 už byla situace jiná, kromě východních Němců tu závodil také sovětský tým Alfa Lum s Dmitrijem Konyševem či sprinterem Džamolidinem Abdužaparovem. Největší stopu ale udělal Ludwig: spurter z Gery, který vyhrál 38 etap na Závodě míru (kromě toho dvě celková vítězství) a v roce 1988 se stal olympijským šampionem v Soulu.

Zatímco v páté etapě Ludwig svůj sprint ještě špatně načasoval, v osmé už před sebe nepustil nikoho, i když musel odrážet například Johana Museeuwa, který se v dalších letech proslavil především na jarních klasikách. Byl to první východoněmecký triumf – a také poslední před sjednocením.

Marco Pantani s Miguelem Indurainem
zdroj: Pantani: The Accidental Death of a Cyclist

Indurainův ztracený triumf

Poté už se blížily Alpy a s nimi první horské etapy. Žlutý dres v nich převzal Ronan Pensec, francouzský závodník druhého řádu, který se ve vedení ocitl díky své účasti ve zmiňovaném úniku. Pro závodní dynamiku bylo klíčové, že patřil k LeMondově stáji Z-Tomasso sponzorované výrobcem dětských hraček.

LeMond měl týmového kolegu ve žlutém, Pensec navíc disponoval obřím náskokem. I proto bylo na jiných, aby útočili. Pensec se však bránil a první místo udržel i ve slavných serpentinách stoupání na Alpe d’Huez. "Hollywoodský" výstup objel zavěšen za zadním kolem Roberta Millara, který by si býval za své služby zasloužil zvláštní cenu.

V knize Richarda Moora nazvané In Search of Robert Millar posléze Pensec vzpomínal na svého někdejšího kolegu s velkou vřelostí. "Nemám proti němu jediného slova, protože mi po celou dobu byl vzorem. Snažil jsem se mu celou kariéru vyrovnat. Byl to individualista, ale také se pro vás dokázal zcela obětovat. V tom byl opravdový profík," řekl Pensec.

Před úporně pracujícími Millarem a Pensecem se bojovalo o etapové vítězství. Velmi důležitou postavou byl Miguel Indurain: obrovitý Španěl byl několik let pomocníkem Pedra Delgada, asistoval mu u mnoha triumfů včetně toho na "Staré dámě" v roce 1988. Tehdy "Pedrito" porazil celý svět a Indurain byl u toho.

Jenže o dva roky později už rovnováha sil byla jiná. Ke smůle Induraina a celé stáje Banesto (dnešní Movistar) si to týmové vedení uvědomilo pozdě. V etapě na Alpe d’Huez tedy nechali Induraina tahat na rovině před závěrečným kopcem, aby Delgado mohl bojovat o vítězství a cenné vteřiny. Obětoval však tím své vlastní šance a nakonec ztratil 12 minut.

Delgado navíc ničeho nedosáhl. Ve slavných zatáčkách jednoho z nejznámějších kopců světa se nedokázal udržet trojice Gianni Bugno, Eric Breukink a LeMond, která nakonec společně vyjela až na vrchol. Zde následoval sprint, v němž vítěz tehdejšího Gira Bugno ukázal největší rychlost. Delgado ztratil téměř minutu.

Když deník L’Equipe po skončení ročníku analyzoval výkony jednotlivých týmů, o stáji Benesto napsal: "Je to vcelku jednoduché. Určili si špatného lídra." Indurain už v té době byl silnější než Delgado a týmové vedení si to neuvědomilo včas. Vždyť Indurainův otec prý dodnes tvrdí, že vyhrál ve skutečnosti šest Tour – a ne oficiálních pět.

"Kdybychom ho ale určili jako lídra od začátku, lidé by si říkali, že jsme se zbláznili," kontruje v Indurainově biografii "Indurain" od novináře Alasdaira Fotheringhama stratég týmu José Miguel Echavarri. "Jestli Delgado tuhle Tour vyhraje, bude mu muset koupit byt ve Středozemí nebo postavit sochu," psaly španělské noviny.

Delgado ale Tour 1990 nevyhrál, skončil čtvrtý až pět minut za vítězem. Indurainovi, který byl dle mnohých stejně silný jako nejlepší trojice, mohlo být útěchou alespoň vítězství na Luz Ardiden v posledních dnech. "Tuhle Tour nevyhrál, ale položil základy svým pěti dalším triumfům," hodnotil po letech jeho kolega a pozdější domestik Dominique Arnaud.

Laurent Fignon (vlevo) stoupá společne s Gregem LeMondem
zdroj: ČTK/AP autor: Lionel Cironneau

Cappuccino

"Nelíbilo se mu, že jsem mu říkal Cappuccino. Nebylo v tom ale nic zlého, já jsem myslel, že se tak vážně jmenuje. Neshazoval jsem ho tím," omlouval se po letech LeMond. V rozhovorech po skončení etapy skutečně komolil jméno soupeře, který byl po zlomení Penseca v časovce už ve žlutém a vedl skoro o osm minut.

Jak neznámého Itala zlomit? Třeba tím, že po rovině před Saint Etienne roztrháte peloton ve větru. LeMondovi se to podařilo ("Chiappucci byl takticky hodně naivní," říká) a v jediné etapě, která neměla být vůbec zásadní, smazal téměř pět minut své ztráty. Pořád mu ale zbývalo dvě a půl minuty.

Rozhodovalo se tak až v Pyrenejích, konkrétně v šestnácté etapě s cílem na Luz Ardiden. Chiappucci věděl, že jde o poslední velký horský test, a rozhodl se, že nejlepší obranou pro něj bude útok. Zaútočil tak už na Col d’Aspin a ve žlutém odjel všem favoritům. Jeho trik ale nevyšel: s náskokem ještě vystoupal na Tourmalet, ale v údolí byl dostižen.

Sledovat obrázky z této etapy je dodnes vzrušující dobrodružství, pohled na chyceného Chiappucciho, který nehne brvou a hned se chopí tempa, je fascinující. Bylo to ale z jeho strany blafování: když šest kilometrů pod vrcholem nastoupil jeden z kolumbijských vrchařů Fabio Parra a za ním se vydali další včetně LeMonda, už odpověď neměl.

Chiappucci se pohyboval až bolestně pomalu, kdežto ostatní letěli. Nejlépe si vedli Indurain s LeMondem a Američan začal v cíli sledovat časomíru. Lídr závodu se nahoru dostal až o více než dvě minuty později, což znamenalo, že jeho vedení se nyní smrsklo na pouhých pět vteřin. Žlutý dres udržel, ale za jakou cenu? 

Pět sekund není v cyklistice nic, tím spíše v Chiappucciho případě, kdy vám zbývá do cíle dalších pět etap. A Ital dobře věděl, že předposlední den přijde 45kilometrová časovka. V ní proti silnému LeMondovi neměl šanci, což se také potvrdilo. Ten den v Lac de Vassiviere ztratil přes dvě minuty a jeho odyssea byla u konce. LeMond byl vítězem.

Na Tour je v roli reportéra trojnásobný vítěz Greg LeMond
zdroj: Reuters

Konec éry

"Nikdy bych to nevyhrál bez týmu. Všichni byli skromní, ale odvedli maximum. Ale zároveň to bylo takové hořkosladké. Říkal jsem si totiž, jak to teď bude snadné, když už není žádný Hinault a Fignon… a to se nestalo, vůbec," vzpomínal po letech LeMond. Podle všech předpokladů měl další rok přidat nové vítězství – už čtvrté. To se ale nestalo.

Přitom sám dodnes tvrdí, že v roce 1991 byl dokonce ještě silnější než o rok dříve. Nástup nových drog jej ale, podle LeMondových vlastních slov, o další triumfy připravil. Vytratil se závodník, který dosáhl obrovských úspěchů: na Tour debutoval třetím místem v roce 1984, o rok později už byl druhý a v roce 1986 slavně porazil Hinaulta. 

Po dvouleté odmlce způsobené bizarním zraněním se vrátil a vyhrál dva ročníky. Po roce 1990 už ale nikdy nebyl faktorem, který by ve vícedenních závodech hrál zásadní roli. Přitom mu bylo stále "pouhých" třicet let, a to ve sportu, kdy velké úspěchy přicházejí klidně až po pětatřicítce, není žádný věk. LeMondova éra, pokud ji tak chceme nazvat, ale skončila dojezdem do Paříže v červenci 1990.

KONEČNÉ POŘADÍ TOUR DE FRANCE 1990

1. Greg LeMond
2. Claudio Chiappucci +2:16
3. Eric Breukink +2:29
4. Pedro Delgado +5:01
5. Marino Lejarreta +5:05
6. Eduardo Chozas + 9:14
7. Gianni Bugno +9:39
8. Raúl Alcalá +11:14
9. Claude Criquielion +12:04
10. Miguel Indurain +12:47

Zdroj
ČT sport

Hlavní zprávy