Nejsem ten, kdo se usmívá. Nacer Bouhanni, kříženec Hinaulta s Mikem Tysonem

Možná je to s podivem, ale zlý muž nejen francouzské, ale i světové cyklistiky před lety obcházel chodníky a rozdával pokuty řidičům. Také řídil dopravu a na stanici zapisoval stížnosti. Málokdo by tehdy odhadl, že ten drobný mladík v uniformě má i jiné zájmy. Takové, které zahrnují ostré manévry v šedesáti kilometrech za hodinu.

Chodit s pendrekem u pasu mladého žandára bavilo. "Kdyby se ze mě nestal profesionální cyklista, asi bych teď stále pracoval u policie," prohodil před dvěma lety. Jenže z Nacera Bouhanniho se stálo právě to: profesionální cyklista. Profese, která s sebou nese spoustu lesku, ale též závaží. A kilogramů na Bouhanniho zádech přibývá.

Zdálky to vypadá ohromně, vždyť kdo by se nechtěl den za dnem vozit na kole. Kdo by se nechtěl cítit jako vítěz, který na pódiu odšpuntovává šampaňské. Kdo by nechtěl desítky tisíc fanoušků na Instagramu. Jenže to všechno je taky jen jedna stránka věci. Nikdo nevidí tu dřinu, tu palčivou bolest.

"A také ty pády. Porážky. Smutek. Únavné cestování," napsal si Bouhanni do deníku dneška, to jest na Twitter. Tehdy přidal ještě jedno slovo – "štěstí". Protože zrovna tehdy, 30. srpna 2018, mu přálo. Protrhl svou smůlu a vyhrál etapu španělské Vuelty. "Díky všem, kteří mi věřili," dodal. Je fér říci, že jich nezbývalo mnoho. 

O pět dní později z Vuelty odstoupil.

Hinault/Tyson

Byl to jen další z předčasných konců, vždyť Bouhanni v loňském roce odstoupil z Paříž–Nice i závodu Kolem Katalánska. Nedojel jednodenní Eschborn-Frankfurt a předčasně ukončil také své působení na Kolem Polska. A když se podíval až do cíle, bylo to častěji bez fanfár než s nimi. Kromě Vuelty vyhrál jen čtyřikrát – pokaždé na druhořadých závodech ve Francii. Letos dokonce na vítězství stále čeká.

Když přitom na začátku tohoto desetiletí vtrhl do světové cyklistiky, šla z něj hrůza. Tady stál závodník, který si na zeď jako malý kluk vylepil plakáty Bernarda Hinaulta a Mika Tysona. Jeho styl na kole tomu odpovídal. Bouhanni byl agresivní, zarputilý, nevzdával se. Když prohrál, nesnášel to snadno. Bylo fantastické ho sledovat. "Koukej, brzy to tu bouchne!"

Ve svých jednadvaceti letech vítězí na francouzském mistrovství (2012), když ve finiši poráží týmového kolegu z FDJ – a spíše neodbytného soka – Arnauda Démara. O rok později získává úvodní etapu na Paříž–Nice a obléká žlutý dres. Tenhle kousek zopakuje i v sezoně 2014, své královské. 

Tehdy vyhrál tři etapy italského Gira, kde sprintům dominoval natolik, že si odvezl i dres pro vítěze bodovací soutěže. Tamní fanoušci zírali na ten francouzský expres, který jim vykradl domácí závod. Další dvě etapy na své konto přidal i v září na Vueltě. Bouhanni vítězil se suverenitou boxera, který se neohlíží nalevo napravo.

Jednu věc ale nepřehlédl, to jest, že šéf FDJ Marc Madiot dává přednost klidnějšímu Démarovi. Toho francouzská média milovala: vždy ochotný a usměvavý Bouhanniho vrstevník v tom uměl chodit. Kdepak Bouhanni. Ten vždy uklouzl a šlápl do louže. Nakonec to vyřešil po svém, tedy rázně. V FDJ práskl dveřmi a podepsal v Cofidisu.

Neotesaná anomálie

Nyní ta horší část příběhu. "Podle mě to je nejlepší sprinter na světě," prohlásil na začátku jeho angažmá (2015) ve francouzské druhodivizní stáji Ital Jacopo Guarnieri. Z "nejlepšího sprintera na světě" se ale za několik let stal lehce dýchavičný solitér, na něhož není spoleh. Automobil, kterému klesá výkon a v zatáčkách se nebezpečně naklání. A občas nenaskočí vůbec.

Bouhanni je ale především anomálií současného pelotonu ve své, říkejme tomu třeba neotesanosti. Vždyť se podívejme na jeho krajany: když Démare odpovídal před startem jedné z etap Gira na dotazy francouzské televize, vypadal u toho jako filmová hvězda. Julian Alaphilippe, vždy ochotný mušketýr. Romain Bardet, hodný a chytrý introvert. Warren Barguil, chlapecky vypadající hezoun, co nejraději ze všeho chodí na brusle se svojí dívkou. 

Nyní Bouhanni. "V pelotonu je spousta pokrytců. Mluví v krásných větách, vždy hezky poděkují. Na to kašlu. Celou dobu se hezky usmívat, to prostě nejsem já. Budu se smát, když se mi bude chtít," otevřel se v rozhovoru pro noviny Libération. Je to prostá arogance a vidláctví někoho, kdo neví, jak se chovat? Anebo jde o znak autenticity, která v cyklistice – kdysi sportu zarputilých ranařů – chybí?

Bouhanni také dokáže být až nečekaně skromný, jako když se postavil proti těm závodníkům, kteří kritizovali kvalitu ubytování nabízeného hotelovým řetězcem. "Neměli bychom nikdy zapomenout na to, odkud jsme vzešli," říkal syn alžírského emigranta, který většinu života pracoval jako dělník na stavbách. 

Jenže pak tu jsou i svědectví dalších lidí z pelotonu, kteří s Bouhannim přišli do styku. "Je to imbecil," vyjádřil se na jeho adresu už jednou zmíněný Guarnieri. Bernhard Eisel volal po tom, aby byl za nebezpečné chování poslán domů z Tour de France. Francouzi Steve Chainel a Dominique Rollin, kteří s ním závodili v barvách Cofidisu, nyní o svých špatných zkušenostech odmítají mluvit. "Najděte si někoho jiného v pelotonu, kdo o něm má tak špatné mínění jako já," řekl Rollin magazínu Pro Cycling.

Pro Bouhanniho je ale horší, že trpělivost s ním začínají ztrácet i v Cofidisu. Nový sportovní ředitel Cédric Vasseur začal místo něj preferovat Christopha Laporta – spurtera s horším životopisem, zato lepší dlouhodobou formou a vyrovnanější povahou. Laporte na vítězství jet nedokázal, své schopnosti ale naznačil velmi jasně: čtyřikrát se vešel mezi pět nejrychlejších.

Navázat na to bude moci i letos, kdy vedení Cofidisu znovu rozhodlo: pojede Laporte, ne Bouhanni. Dost dobře to může být definitivní hřebík do rakve vzájemné spolupráce, vždyť nerudnému cyklistovi vyprší na konci roku smlouva. Ale kam dál? Zlobivé dítě francouzské cyklistiky, s níž je neustále na kordy, bude muset hledat někoho, kdo mu nastaví vlídnou tvář.