Giro 2014. Co přinesla první Grand Tour sezony?

1. Nairo Quintana

Chtělo to od sportovního vedení týmu Movistar i manažera Eusebia Unzuého poměrně dost odvahy (a také určité jasnozřivosti), že se postavili přání hlavního sponzora Telefóniky a místo na Tour de France poslali Naira Quintanu na trať Giro d’Italia. Jejich motivace přitom byla zřetelná: Pod menším mediálním tlakem, než jaký každoročně propuká na Tour, a v jasné pozici lídra bude mít Quintana všechnu podporu a předpoklady pro úspěch. Kolumbijec se (zčásti i proti své vůli) pokynům týmu podvolil – a udělal dobře.

Klinicky přesné a chladné šlapání, obličej pod nevzrušenou maskou a výraznými brýlemi (Italové mu dali přízvisko Sfinga), ani jednou ve viditelných obtížích a spíše ještě s rezervou – tak působil nastupující kolumbijský šampión. Etapa přes Stelvio nebyla vizuální podívanou jen kvůli sněžení a námraze, sledovat Quintanu ve stoupání na závěrečné Val Martello bylo sekvencí, která se v cyklistice tak často nevidí. V předposlední etapě s výstupem na Zoncolan si pak už potřeboval jen hlídat své protivníky a ani jednou přitom nezakolísal. A málokdo si při sledování zřejmě nejprudšího výstupu na světě nemyslel, že kdyby potřeboval zaútočit, skupinku s Rigobertem Uránem a dalšími by brzy rozprášil.

Nepodloženými jsou pak ve své podstatě jak připomínky, že se Quintana de facto objevil z ničeho až na minulé Tour (což by mělo být podezřelé) i že se na velké závody připravuje sám a "mizí na dlouhé týdny do Kolumbie" (což by mělo být podezřelé dvojnásob). K rozptýlení prvního bodu se stačí podívat do Quintanových výsledků. V roce 2010, tedy tři roky před svým úspěchem na Tour, vyhrává etapovou Tour de l’Avenir – před nyní známými jmény jako Talansky, Bardet, Matthews nebo Kelderman. Dva roky nato další velký úspěch, vítězství na Vuelta a Murcia třeba před Samuelem Sánchezem. Na jaře 2013 pak vyhrává před Portem, Contadorem nebo i Kreuzigerem Kolem Baskicka. Obavy o to, že se tady někdo podezřele rychle dostal na vrchol, se tedy poněkud nad čtením výsledků rozplývají.

A podobné je to i s druhou připomínkou. Předně lze z kolumbijské perspektivy jen velice těžko "zmizet do Kolumbie". Quintana se připravoval v prostředí, které dobře zná a kde má rodinnou podporu, navíc v prostředí s velkou nadmořskou výškou – což je něco, co cyklisté shodně v týdnech před jejich velkými závody vyhledávají. Vždyť Contador, Nibali a Froome se měsíc připravovali v prostředí na Tenerife na úpatí sopky Teide, které je pro peloton z výše zmíněného důvodu velmi přitažlivé. Veškeré narážky na možný doping jsou pak nepodloženými domněnkami, jimž navíc odporují i některé kroky v Quintanově minulosti: Pro kolumbijské týmy neplatí nařízení UCI o vyplňování biopasů, Quintanova stáj 4-72 je přitom dobrovolně předkládala u všech svých jezdců. To pak Kolumbijcovi podstatně pomohlo i při přestupu do Movistaru – ten měl zkrátka v ruce jezdcova data z posledních let a takříkajíc věděl, na čem je.

Neplatí ani narážky na Kolumbii a její odlehlost pro dopingové komisaře. Quintana totiž většinu roku bydlí v Itálii (dokonce ve stejném podnájmu jako Rigoberto Urán a Sebastián Henao), standardně jako všichni ostatní profesionálové vyplňuje údaje o svém pobytu do nařízených databází, k žádnému překročení nebo opomenutí u něho nikdy nedošlo. Veškeré aluze k dopingu jsou tak z několika různých směrů podstatným způsobem narušeny.

Stane se letošní Giro začátkem Quintanovy éry? Přirozeně těžko soudit a po Tour de France bude obrázek zase jiný. Do akce půjdou Contador s Froomem a jejich výkony nutně půjdou do popředí kolektivního vědomí. Samozřejmě také Kolumbijcovy současné úspěchy vyvolávají řadu oslavných reakcí, jež časem ochladnou. Podíváme-li se ale na postupný růst jeho kariéry, absenci jakýchkoli výrazných slabin (snad jen rovinaté časovky), silný tým (v Movistaru nutně někdy bude muset přerůst Alejandra Valverdeho – pokud ho tedy již nepřerostl), silnou a rezervovanou osobnost, nenajde se v současné chvíli určitě perspektivnější a možná ani silnější jezdec.

2. Generační obměna

Stačí se podívat na samotná data narození jezdců na prvních místech celkového pořadí. Quintana (24), Urán (27), Aru (23), Rolland (27), Majka (24), Kelderman (23), Kišerlovski (27): Sedm jezdců z první desítky není starší než 27 let a samotné pódium je nejmladší od roku 1940, kdy první ze svých titulů získal tehdy jednadvacetiletý Fausto Coppi. Starší ročníky buď Giro nedojely, nebo ho strávily ve velkém útlumu. Pády zastavily Rodrígueze se Scarponim, zcela nevýrazni zůstali Basso (ten po sezoně zřejmě přestoupí k Tinkoff-Saxo a bude dělat superdomestika Contadorovi) a Cunego, Evans s Hesjedalem se nakonec probili "jen" do dolní poloviny elitní desítky.

A nebyli to jen cyklisté na špičce celkové klasifikace, kteří při svém nízkém věku důrazně poukázali na své schopnosti. Vítězem vrchařské soutěže se stal Julian Arredondo, kterého před sezonou šťastně ulovila stáj Trek. Arredondo je dalším ze zástupu agilních kolumbijských vrchařů (viz níže), jichž je v současnosti v pelotonu celá řada. Například Sebastián Henao skončil ve dvaceti letech na 22. místě pořadí, a to navzdory nevýraznému týmu Sky. Dvakrát také v horských etapách nakoukl až do první desítky.

Podstatně do průběhu letošního ročníku zasáhl Fabio Aru, po jehož úspěších si průměrný divák začal zvykat na podobu sardinské vlajky. Právě mladý jezdec z tohoto ostrova pobláznil diváky: V zemi, která touží po mladém nadějném šampionovi, se pozornost upřela k cyklistovi stáje Astana. Italskou jedničkou (a shodou okolností i jedničkou Astany) je sice loňský šampion Vincenzo Nibali, tomu je ale již třicet let a někteří se domnívají, že svůj vrchol má možná už za sebou. Aru naproti tomu zosobňuje naději mládí se vším potenciálem příštích roků, navíc je výtečným vrchařem, což je věc, na kterou Italové se svými legendárními jmény jako Coppi, Bartali nebo Pantani slyší. Důležité rozhodnutí před sebou nyní mají v Astaně, která má na své soupisce oba cyklisty podepsané do roku 2015. Uvidí se, zda si nebudou konkurovat ve velkých závodech (ty by si mezi sebe museli rozdělit) či zda Arua nezláká jiná stáj – objevily se už ostatně zvěsti o nabídkách BMC či Sky.

Zaujali mladí sprinteři: V prvních irských etapách exceloval Marcel Kittel, jehož spurty z prakticky již ztracených pozic fascinovaly diváky. Kittel dovedl ve finiši zlikvidovat manko několika desítek metrů a přehoupnout se přes své konkurenty. Těmi byli především mladé pušky Giacomo Nizzolo, Elia Viviani, Luka Mezgec a Nacer Bouhanni. Poslední z jmenovaných posléze po Kittelově odstoupení vinou angíny převzal pomyslnou štafetu, vyhrál tři etapy a nakonec i bodovací soutěž. Zajímavé bude sledovat jeho budoucnost ve stáji FDJ, kde je mu velkým soupeřem další vynikající finišman Arnaud Démare – dvě takovéto hvězdy jsou pro finančně spíše skromný francouzský tým (důvodem jsou hlavně vysoké daně ve Francii, které tamním týmům prakticky zabraňují v investicích do větších jmen) do dalších let jen těžko únosné, navíc jakožto Francouzi chtějí oba logicky vést své týmy na Tour de France. Ukáží příští měsíce.

37letý Cadel Evans má nyní spoustu podnětů k přemýšlení. Do první individuální časovky to přitom pro něho nebylo špatné Giro – vedl, pomocníci mu nepadali a stačilo mu udržovat svůj náskok. Nečekaný krach však pro něho přišel právě v jízdě proti chronometru, kdy ho na hlavu porazil Rigoberto Urán a převzal i Maglia rosa. Evans pak postupně uvadal, nedokázal se držet hlavních skupin s nejlepšími a po skončení jednoznačně připustil své zklamání. Pro letošní Giro zkrátka na rozdíl od loňské Vuelty (kde vyhrál v 41 letech Chris Horner) platilo "no country for old men". Evans se přirozeně nevzdává – jeho zarputilost je notoricky známá –, i jeho samotná pozice v BMC už ale není taková a nároky na jasné místo lídra nadále žádné exkluzivní výsledky nepodpírají.

3. Stelviogate

Po proslulé aféře zdokumentované novináři Bobem Woodwardem a Carlem Bernsteinem dostaly přízvisko události v etapě do Val Martella. Těm jsme se blíže věnovali v našem článku, nabízí se tak spíše určité shrnutí: Rozohněná artikulace šéfů týmových stájí stihla brzy vychladnout (právníky pořadatelům z RCS hrozí stále snad jen sportovní ředitel stáje Omega Pharma – Quick-Step Patrick Lefevere) a jejich domluva kdesi na prašném dvorku připomínala spíše amatérský slet než regulérní a profesionální schůzku. Konsenzus přinejmenším mezi novináři a fanoušky se ustálil na tom, že k náskoku Quintany a Rollanda po sjezdu přispěla mnohem více nejasná komunikace ze strany organizátorů i týmů, než nějaká jejich pokoutná aktivita s cílem se takříkajíc urvat. Co víc – po složitých výpočtech, které sledovaly, co Quintana v sestupu ze Stelvia vůbec získal, víme, že by vyhrál tak jako tak. Takovéto výpočty jsou sice ze své podstaty vždy jen teoretickým kalkulem, ukazují však, že Quintana rozhodně Giro nevyhrál kvůli nějakému podvodu v etapě.

Stěžejnější otázkou zůstává samotné uspořádávání etap, jako byla ta letošní šestnáctá. Zkrátka – zda je vůbec možné, etické a správné hnát peloton do takovýchto podmínek. Samotné sněhové hráze okolo trati zase tolik nevadí, to sněžení přímo na trati a silný mráz znamenají nebezpečí. Týmy i jezdci volají po alternativních cestách v případech, jako bylo letošní Stelvio, organizátoři se zase logicky snaží učinit svůj závod co nejatraktivnější (navíc v loňském roce se Stelviu za podobného počasí vyhnuli). Otázka, jestli jde ještě o atraktivitu, když zamrzají i kamery na motocyklech a přenos každých pár sekund vypadává, je jistě na místě. Jsou to v každém případě extrémy, které přitahují diváky a fanoušky, a tím extrémem letošní Stelvio jistě bylo. Rozhodnutí nyní spočívá kdesi v trojúhelníku mezi UCI, organizátory a stájemi – jisté je jen to, že je potřeba se k verdiktu, ať už jakémukoliv, vůbec dobrat.

4. Kolumbijský návrat na špičku pelotonu

(specializovaný blog o kolumbijské cyklistice čtěte ZDE)

V minulosti to byly cyklistické týmy Cafe de Colombia a Postobon, nyní se kolumbijská cyklistika vrátila do toho nejvyššího profipelotonu s Teamem Colombia. Ten se, vedený Fabiem Duartem, postavil i na start Gira, byli to však cyklisté z jiných týmů, kteří na sebe soustředili nejvíce pozornosti. Celkem bylo na startu dokonce 14 Kolumbijců.

Srdcem současných úspěchů je tým Colombia Es Pasion (nyní 4-72) a osoba Luise Fernanda Saldarriagy. Ten zavedl tréninkové metody, které jsou standardem v evropských stájích, nikoliv však v těch kolumbijských, kde se s jezdci pracovalo ve své podstatě stejně jako před dvaceti lety. Dokázal také pro tým, jímž prošli kromě Quintany i Henao, Duarte nebo Esteban Chaves, získat sponsoring mimokolumbijských společností (velice nezvyklé v podmínkách, kde si vybavení platí ve velké většině týmy samy) a v neposlední řadě pod jeho vedením začalo tehdejší Colombia Es Pasion vyplňovat i biopasy. Ty slouží nikoliv přímo k odhalování dopingu, ale k monitorování krevních hodnot a hlavně hladiny červených krvinek. Ta zůstává u normálního člověka bez větších výkyvů, v případě dopujícího závodníka naopak fluktuuje v závislosti na závodech, kterých se účastní. Právě toto lze sledovat díky biopasům.

Colombia Es Pasion je přitom přijala bez toho, že by k tomu byla jakkoliv nucena (UCI biopasy totiž nevyžaduje pro kolumbijské týmy). Saldarriagův tým údaje začal vyplňovat a posléze se to vyplatilo třeba Nairu Quintanovi při přestupu do Movistaru. Tato organizace a profesionalizace společně s klasickými parametry, jako je pobyt ve vysokých nadmořských výškách (Nairo Quintana vyrůstal 3000 metrů nad mořem) a tradičně úzké sepětí tohoto sportu se společností, lze vnímat jako důvody současné vysoké kvality. Svou roli pak také hraje brzký příchod jihoamerických závodníků do Evropy: V Itálii spolu bydlí Urán, Quintana a Henao, po Starém kontinentu jsou rozeseti i další jako Arredondo nebo Carlos Betancur. Letošním Girem se spustil (další) zlatý věk kolumbijské cyklistiky. Je teď jen na jezdcích a jejich týmech, jak s tím naloží.