Devět dnů dřiny na biku v Kyrgyzstánu v mrazu i vedru. K tomu musíte dozrát, říká Seidl

Jak se vlastně člověk dostane k podobným závodům, kde si jede každý sám za sebe...? "Asi k tomu člověk musí dozrát, ne že bych si dovolil do toho jít z voleje, i když i takoví jsou. Je to touha po dobrodružství, soutěživost, dovolená i poznání nových krajů," vysvětluje Seidl.

Na tenhle závod není snadné se dostat. "Je třeba vyplnit motivační dopis, pořadatel si pak ověřuje, co ten člověk dokáže. Takže musí odpovídat na dotazy a pořadatel podle toho vyselektuje zájemce o závod."

Ti vybraní pak dostanou soubor do navigace a podle ní jede. "Celá moje práce je dojet na konec čáry v navigaci," říká s úsměvem cyklista, který má s sebou také zálohu, kdyby náhodou přestala navigace fungovat. "Mám navigaci v telefonu i běžný cyklo computer, který by mi taky jakžtakž pomohl," tvrdí s tím, že aby mohl nabíjet přístroje a světlo, protože čas běží stále a jede se třeba i v noci. Má v náboji předního kola dynamo, kterým dobíjí světlo i další přístroje.

Příliš civilizace si během závodu, v němž platí heslo "pomoz si sám", neužil. "Za tu dobu jsme projeli tři města a nějaké vesnice. Ale třeba obchody, v nichž bylo možné dokoupit potraviny, byly od sebe vzdálené přes dvě stě kilometrů. A vzhledem k tomu, že jsme se pohybovali ve vysoké nadmořské výšce, bylo třeba být připravený na všechno, na změnu počasí, na to, že tam zůstanu přes noc, a tak dále..." vysvětloval Seidl.

Start byl hromadný, ale nesmí se jezdit v háku (v kontaktu). "Start byl ve výšce 1200 m nad mořem a na padesátém kilometru jsme byli ve 3400, takže se startovní pole rozstřelilo poměrně samovolně hned v prvním kopci," vysvětloval závodník s tím, že pořadatelé ale nezapovídají setkávání startujících na trati. "Můžeme se potkávat. Tady nejsme úplně soupeři, spíš prožíváme stejné dobrodružství, rozumíme a fandíme si. Takže když se potkáme, pokecáme za jízdy nebo zastavíme – s jedním Italem jsme si po cestě natrhali jablka," vysvětluje, jaké jsou vztahy mezi účastníky.

Kyrgystán je podle Seidla velmi zajímavá země už tím, že má průměrnou nadmořskou výšku 2750 metrů. "To je pro cyklisty jako vrchol Stelvia. Takže je tam všechno, sníh, sucho, hory, rychlé změny počasí od minus pěti do plus pětatřiceti," popisuje, co účastníky čekalo na trati.

"Projel jsem třetím check pointem v tričku a kraťasech a za dva dny už tam bylo třicet čísel sněhu a minus patnáct. Je třeba být na to připravený," dodává.

Jak se během závodu stravoval? "Vezu vařič, sušené jídlo. Ale tady jsem to moc nevychytal, takže mi ve finále nefungoval žaludek a ta sušená jídla pro outdorové sporty mi nechutnala. Nakonec jsem skončil na normálně koupené čínské polévce, kterou jsem si dával ráno a večer. A kupoval jsem si něco jako chleba v tamním provedení," popsal stravování během závodu, na který kvůli aklimatizaci dorazil o týden dříve.

Bezpečnost závodníků hlídá tracker – krabička, jež posílá každých pět minut polohu startujícího do systému a tam to někdo sleduje, takže když zůstanete dlouho na jednom místě, začnou se o vás starat. "Zavolat se moc nedá, protože tam většinou není signál,“ dodal s tím, že si zmáčknutím tlačítka můžete přivolat pomoc. "Ale v momentě, kdy potřebuji pomoc zvnějšku, tak vlastně vzdávám závod, protože si máš pomáhat sám, dokud to jde," říká jasně.

Hlavním cílem všeho toho snažení je poznat zemi, v níž se závod koná. "Někdo naplánuje trasu i místa, na která bych se nikdy nedostal. A i když je to těžké, tak to všechno kolem během akce vnímám a strašně si to užívám. A Kyrgystán je nádherná země. Je tam levně a lidi jsou přátelští, rádi komunikují, pozvou vás do jurty, pomůžou," ukončil Seidl debatu.