Barcelona ’92 byla derniérou olympijské týmové časovky

Barcelona 1992 má v olympijské historii významnou pozici. Byly to první Hry po rozpadu Sovětského svazu a pod pěti kruhy se tak představily reprezentace ze zemí, které dosud soutěžily pod jednotnou visačkou SSSR. Naopak tu a tam bylo rozdělené Německo: naši západní sousedé sestavili poprvé od Tokia 1964 společný tým.

Převratné změny se ale netýkaly pouze Evropy, ale třeba také Jihoafrické republiky. Ta se na olympijskou půdu vrátila po více než třech dekádách mezinárodní sportovní izolace. V Katalánsku tomu byl přítomen Nelson Mandela, který o rok později obdržel Nobelovou cenu míru a v roce 1994 se stal jihoafrickým prezidentem.

Důležité byly také pro samotnou Barcelonu, která v poslední čtvrtině minulého století prošla výraznou změnou: ze zanedbaného a za Francova režimu upozaděného industriálního města v dovolenkovou destinaci a jedno z center evropského turismu. Symbolem této proměny se stalo otevření města směrem k moři, od něhož jej ve čtvrti Poblenou odděloval pás továrenských areálů a železniční koridor. Katalánská metropole se změnila k nepoznání.

Olympijské hry byly v roce 1992 jakýmsi vyvrcholením všech změn, které již od druhé poloviny 70. let obsahoval městský stavební plán. Ten koordinoval rozvoj Barcelony a počítal se stavbou dálničních obchvatů, metra nebo systému kanalizace. Když tak v roce 1983 Barcelona uvažovala o olympijské kandidatuře, měla už hotové základy, na kterých mohla stavět. O jejich prospěšnosti rozhodovali městští plánovači s ohledem na to, jak se ve městě samotném žije, co potřebuje a co naopak ne. 

V Poblenou vyrostla olympijská vesnice, kterou se po skončení soutěží podařilo transformovat do dostupného bydlení. Když Mezinárodní olympijský výbor v roce 1986 městu přiklepl pořadatelství, stálo již sedmadvacet z sedmatřiceti sportovišť. Hry proběhly v atmosféře optimismu provázející konec studené války. Dějiny skončily.

Po uzavření barcelonských soutěží mohly New York Times prohlásit: „Sportovci nikdy neměli žádnou šanci, ať běhali, skákali, nebo veslovali, jak chtěli. Nikdy nemohli tuhle olympiádu vyhrát. Vyhrálo ji tohle město.“

Časovku jeli Gaumont, Padrnos nebo Hincapie

„Proti městu“ neměli šanci ani cyklisté, byť se snažili. Je lehce ironické, že zatímco v roce 2026 se na Tour de France do programu po pauze týmová časovka vrací, před třiceti čtyřmi lety měla naopak svou olympijskou derniéru. Soutěž čtyřčlenných týmů v závodě na 100 kilometrů platila za ultimátní test vytrvalosti a společného úsilí. Ale její čas se pozvolna naplnil. Mezinárodní cyklistická unie chtěla do programu prosadit individuální souboj s chronometrem, které týmový závod musel ustoupit.

Organizátoři si pro závodníky vymysleli čtyři pětadvacetikilometrové okruhy, které vrcholily průjezdem motoristického okruhu Circuit de Catalunya, oficiálně otevřeného o rok dříve, kde se každým rokem jezdí seriál formule 1 i motocyklové MS. Za hlavní favority platili úřadující mistři světa z Itálie, tradičně však tato disciplína platila za doménu závodníků z někdejší Německé demokratické republiky a Sovětského svazu. Ti už však roce 1992 na startu byli v kombinézách spojeného Německa a takzvaného United Teamu.

Italové vedli ještě v polovině trati, kde však jejich křehký náskok necelé čtvrt minuty začal v letním španělském horku roztávat. Německé kvarteto, které táhl jeden z největších smolařů mistrovství světa, třikrát stříbrný v časovce Michael Rich, šlo před favority a nakonec vyhrálo s náskokem rovné minuty. Jeho rychlostní průměr jako jediný překonal 49 kilometrů v hodině. K bronzu měli blízko exsovětští cyklisté, které však na poslední chvíli předčili Francouzi v čele s Philippem Gaumontem, enfant terrible francouzské cyklistiky, který byl zapleten v aféře Festina během Tour de France 1998.

Ještě československé družstvo s Jaroslavem Bílkem, Miroslavem Liptákem, Pavlem Padrnosem a Františkem Trkalem dojelo osmé, pět minut za vítězi. 

Smůlu měli Australané, kteří platili za jasné kandidáty na jednu z medailí. Ještě při tréninku před startem však dva členové družstva při nájezdu do zatáčky tvrdě spadli, v samotném závodě pak tým pozdržel defekt Roberta Crowa. Bylo z toho až dvanácté místo.

Ještě hůře dopadli Američané, v jejichž kvartetu startoval čerstvě devatenáctiletý George Hincapie. Právě on odpadl jako první v polovině trasy, přičemž v cíli záleželo na čase třetího nejlepšího ze čtveřice. Zbylé trio se protrápilo do cíle na šestnáctém místě. „Dodnes to pro mě jedno z největších zklamání v životě a den, za který se nejvíc stydím,“ vzpomínal dokonce před několika lety jeden ze členů družstva Scott Mercier, který se v devadesátých letech v barvách týmu US Postal opět sešel s Georgem Hincapiem. 

Na rozdíl od loajálního domestika Lance Armstronga, který v Barceloně dojel čtrnáctý v silničním závodě, ale velkou silniční kariéru neudělal.