Moravec: Talentu jsem tolik neměl, ale byl jsem dříč. A šel jsem si nekompromisně za svým

"Asi to přijde. Ušel jsem kus cesty a bylo by divné, kdyby mě to nedojalo," řekl Moravec. V šestatřiceti letech má za sebou devatenáct sezon ve Světovém poháru a poprvé na velké akci startoval na juniorském MS před 20 lety. "Nelituju ničeho. Obětoval jsem tomu hodně, ale bohatě se mi to vrátilo."

Svoji medailovou žeň začal zmíněným bronzem v mixu na MS v Novém Městě na Moravě před osmi lety. Na olympiádě v Soči 2014 přidal dvě stříbra (stíhací závod a smíšená štafeta) a bronz (závod s hromadným startem) a na MS v Kontiolahti slavil o rok později zlato se smíšenou štafetou, stříbro v závodu s hromadným startem a bronz ve vytrvalostním závodu. V tom si doběhl před třemi lety v Hochfilzenu pro stříbro a poslední bronz přidal loni se smíšenou štafetou na MS v Anterselvě.

"Kterých medailí si nejvíc vážím?" zamyslel se při výčtu cenných kovů. "Spíš těch olympijských. Olympiáda je víc než mistrovství, i když ve smíšené štafetě jsme vyhráli. Olympiáda pro mě znamená o trochu víc, ale nerad výsledky srovnávám. Extrémně bych to nerozlišoval," řekl biatlonista z Letohradu.

Po úspěších v juniorech se ale mezi muži dlouho nemohl výrazněji prosadit. "Hloupě jsem si na sebe vytvářel tlak, který jsem nebyl schopen zvládat," říká s odstupem času. Proměna začala roku 2009, kdy se stal šéftrenérem Ondřej Rybář a zásadně se změnil trénink. "Osoba Ondry pomohla, našel jsem jinou cestu a změnil myšlení, což šlo ruku v ruce se střelbou," konstatoval Moravec. Zlom podle jeho slov přišel na šampionátu v Ruhpoldingu 2012. "A pak to byla jízda! Šlo to víceméně samo."

Zatřetí za úspěchy děkoval i parťákům. Medaile vozili Jaroslav Soukup, Michal Šlesingr a trénovala s nimi i Gabriela Soukalová. "Síla toho týmu byl faktor, který hrál roli, a velkou. Byl tak silný, že to každého člena pohánělo, aby posouval svoje limity. Kdo si to byl schopný přebrat, tak se s tím vezl," podotkl Moravec.

Za extra velký talent se neoznačil. "Bez nějaké dávky talentu bych to nedokázal, ale zpočátku jsem byl dříč," řekl. Později dokázal čerpat ze svých zkušeností. A je cílevědomý. "Měl jsem cíl a šel jsem si za ním nekompromisně. V tom jsem byl na sebe tvrdý. Každý z lidí, kteří něco dokážou, musí tvrdě trénovat," řekl.

Medailí má devět, ale individuální vítězství jen jedno. V Oslu ovládl v roce 2013 závod SP s hromadným startem a gratuloval mu i norský král. "Jsem strašně rád, že aspoň ten jeden jsem vyhrál, byl to skvělý okamžik," vyzdvihl. Víckrát ale na nejvyšší stupeň sám nevystoupil. "Asi nejsem vítězný typ, to je jediná odpověď."

Do paměti se v dobách své největší slávy zapsal jako famózní střelec vstoje. Říkalo se, že pálí jako z kulometu. "Byl to skvělý pocit, když přijedete a víte, že můžete udělat tohle, aniž by to byl extrémně velký risk," vzpomínal Moravec, který má kvůli vystouplým lícním kostem speciálně upravovanou pažbu a jednu si spolu s medailemi nechá na památku. "Protože s pažbou má biatlonista určitý vztah."

Stejně jako loni Michalu Šlesingrovi mu organizátoři a tým připravují rozlučku. Ani on si ale neužije ovací fanoušků. Ochozy zůstanou kvůli koronaviru prázdné. "Je mi to líto, ale odkládat kvůli tomu konec nebudu," řekl a na bouřlivou atmosféru alespoň zavzpomínal. "Byla neuvěřitelná, když jsme získali na šampionátu bronz ve smíšené štafetě, a úplně mi běhal mráz po zádech, když jsem zlomil ve stíhačce ve svěťáku pažbu, byl jsem poslední, ale diváci mě hnali, jako bych jel o vítězství."

Zatím nemá představu, co bude dělat v budoucnu. Může pomáhat vychovávat biatlonové naděje, ale trénovat zatím nechce. Jisté tak je, že na nějakou dobu splní přání pětileté dceři Rozálii, která už se ptala, jestli odjíždí naposledy. "Chtěl bych strávit čas s rodinou. Cítím to tak, že půl roku nic dělat nebudu."