BLOG Jiřího Kalemby: Vzpomínky na Kobeho

A i proto bych nechtěl sepisovat traktát o tom, kolik dal Kobe Bryant bodů v dresu Los Angeles Lakers, kolikrát ovládl NBA a kolik získal individuálních cen a kolik rozhodl zápasů. To fanoušci basketbalu beztak vědí, nebo si to rychle dohledají. Chtěl bych udělat něco, co jsem po čtenářích a divácích nikdy nechtěl. Vzpomínejte prosím. Máte s ním spojené nějaké silné basketbalové zážitky, fanouškovskou radost, nezapomenutelné situace? Tak si je dnes k uctění jeho památky projděte. Tady jsou ty moje.

Vzpomínám si, jak jsem na desky svého čtenářského deníku v deváté třídě napsal Kobeho citát. "Pokud si nebudeš věřit ty sám, nikdo jiný to za tebe neudělá." Často jsem si ta slova opakoval při rozcvičení nebo v šatně, když jsem cítil před zápasem nervozitu. Často mi to také hodně pomohlo. Děkuju!

Vzpomínám si, když spoluhráči vybalili v šatně první "KB osmičky" dnes už naprosto ikonické Kobeho boty. Říkal jsem tehdy ostentativně, že se mi vůbec nelíbí. Pravda byla taková, že se mi líbily moc, ale jako stále ještě hrdý fanda Bulls jsem je si přece nemohl koupit. Navíc jsem na ně asi neměl. Škoda.

Vzpomínám si, jak jsem v polospánku při ranních zprávách v roce 2000 sledoval jeho nához na smeč Shaqovi v 7. zápase finále Západní konference proti Portlandu. Lakers pak postoupili do boje o titul s Indianou a započali cestu za mistrovským hattrickem. Zpětně se z téhle akce stal jeden z ikonických momentů historie play-off. A Kobe v něm nefiguroval jako střelec.

Vzpomínám si, jak jsem v roce 2001 v Seattlu sledoval finále NBA a zoufale si přál, aby Allen Iverson porazil Lakers. Nedokázal to. Nikdo to v té éře nedokázal. Vždycky jsem víc fandil týmům z Východní konference, a tak pro mě tituly Lakers nebo San Antonia byly "bolestivé". Přes mladickou naštvanost jsem ho ale vždy totálně respektoval.

Vzpomínám si, že jsem se 23. ledna 2006 probudil a jako každé ráno usedl k počítači, abych pochytal novinky z nočních zápasů NBA. Promnul jsem oči a spadla mi brada. Kobe dal Torontu 81 bodů.

Vzpomínám si na zpomalený záběr protažené střelecké ruky a sklopeného zápěstí. Kobe Bryant ve čtvrté čtvrtině olympijského finále 2008 zkrotil španělský odpor a temperament. Tzv. Redemption tým díky jeho výraznému příspěvku získal zpět zlato pro basketbalový nároďák USA.

Vzpomínám si na jeho poslední zápas. Měl jsem ranní zprávy ve Studiu 6 a nejdřív na Twitteru a pak on-line sledoval, jak závěrečnou smrští zničil Utah. Přesvědčil jsem tehdy editorskou směnu, že bychom mu měli operativně věnovat aspoň 5minutový blok ve vysílání, protože končí jeden z největších basketbalistů všech dob. A navíc unikátním způsobem. Věnovali jsme.

Vzpomínám si na kompletně zaplněný sál před tiskovou konferencí v Pekingu 2019, kde všichni čekali na příchod ambasadora mistrovství světa. Kobe Bryant vstoupil a stovka novinářů se z úcty k němu téměř uklonila. Vyzařovalo z něj neskutečné charisma a velký klid. Vzpomínám si, že se v kolečku otázek usmálo štěstí i na mě a já se ho mohl zeptat, co si myslí o hře a senzačním tažení českého týmu. I když jeho odpověď nebyla bůhvíjaká, odcházel jsem s radostným pocitem malého kluka. Položil jsem otázku Kobemu!  

Vzpomínám si, jak jsem měl husí kůži, když jsem na Facebooku zhlédl jeho oscarový animovaný snímek Dear Basketball. V pár minutách se dokázal tak citlivě a bez patosu vyznat z lásky a vášně, kterou pro svou milovanou hru měl. Byla to tak dojemná zpověď, že jsem to ten den viděl asi pětkrát. Včera jsem si ho pustil zas. Nedělejte to. Nebo jo!

A vzpomínám si, když jsem se dozvěděl, že s ním v helikoptéře zahynula i jeho 13letá dcera Gigi. Letěli na její zápas. Kobe pomáhal s trénováním jejího týmu. Brečel jsem. Mamba out.