Falešná zlomenina, protrápené kroužení na dráze a pak životní závod. Byl to sen, řekla Ďurdiaková

"Byl to sen, konečně jsem prodala, co se loni nepodařilo. Děkuji bohu, že se mi to podařilo," řekla zářící Ďurdiaková bezprostředně po mistrovském závodě v Budapešti.

Loni její výkonnost poznamenaly covid a antibiotika. Na evropském šampionátu v Mnichově skončila dvanáctá více než devět minut za svým maximem. "Evropa špatná, vezlo se to a nedalo se s tím nic udělat," vzpomínala.

Ani na jaře to ještě nevypadalo na obrat. "Limitovala mě únavová zlomenina, která se nakonec nepotvrdila, ale bohužel jsem to zjistila až po měsíci. Stála jsem, ale zase o to více sil jsem měla do přípravy na mistrovství světa," vyprávěla Ďurdiaková.

Problémy měla po mítinku na Slovensku, v jehož rámci se konal i český šampionát v chůzi na 35 kilometrů. "Druhý den jsem se nepostavila na nohu. Bylo to v oblasti nártu. Čekala jsem na magnetickou rezonanci skoro tři týdny. Kdyby to byla únavová zlomenina, tak se musí stát. Měla jsem fixaci, berle, tři týdny jsem se na to nepostavila. Podle magnetické se zjistilo, že to je 'jenom' rozsáhlý zánět. Nemohla jsem měsíc trénovat," uvedla.

Tréninkové manko poznamenalo její výkon v Poděbradech, kde snahu o splnění svazového kritéria po dvaceti kilometrech vzdala. Český standard pak zdolala, když 8. července prakticky osamoceně obešla 87,5 kolečka na atletickém stadionu v Nové Pace.

"Mělo to být jako lehký tempový trénink, protože tři hodiny pro mě neměly být velký problém. Zapadlo to jako poslední těžký trénink před mistrovstvím světa. Jenže já jsem něco snědla, takže jsem skoro deset kilometrů v kuse zvracela. Bojovat s časem a držet tempo, když skoro každý čtvrtý krok zvracíte, to byl fakt zážitek," vzpomínala na bizarní závod.

Ačkoliv se na světový šampionát dostala na poslední chvíli, závod v Budapešti zahájila odvážně s vedoucí skupinou. "Věděla jsem, že jsem na tom dobře, ale šla jsem s velkým respektem, protože loňská sezona byla strašná. Ale tentokrát nade mnou ten bůh stál, takže to bylo super. Všimla jsem si, že jdeme sakra rychle, prolétlo mi to hlavou, ale věděla jsem, že se cítím dobře, že to musím zkusit," svěřila se.

"Trenér křičel, že se umírá, ať jdu"

Těch nejrychlejších se neudržela, dlouho se pohybovala ve skupině bojující o deváté místo. Kolem dvacátého kilometru chvíli necítila levou nohu, ale žádné větší problémy z toho nebyly. "Pak na mě trenér zakřičel, že se umírá, ať jdu. Věděla jsem, že jdeme rychle a ten nároďák tam může padnout. Až ke konci jsem závodnice stáhla na posledních pěti šesti kilácích, to byl ten závěrečný boj o umístění," řekla svěřenkyně Iva Pitáka.

Chodecký maraton startoval už v sedm hodin ráno, postupně se oteplovalo. Většina dvoukilometrového okruhu byla na sluníčku, na konci závodu už byla teplota kolem 28 stupňů Celsia. "Snažila jsem se chladit, jak to šlo. Nejdříve jsme začali šátky s ledem, pak kšiltovky s ledem. Když se to nestíhalo podávat, tak jsem dávala led pod čepici, za dres. Polévala jsem se všude, kde to šlo. Musím říct, že občerstvovací stanice ze strany našeho týmu byla perfektní, to šlapalo jak hodinky. Samozřejmě bylo teplo, ale ta občerstvovačka byla tak rychle, že to bylo dobré," vyprávěla Ďurdiaková.

V olympijském programu pětatřicítka není, takže Ďurdiaková zváží návrat ke dvacítce. "Já si nemyslím, že jsem pomalá, jenom jsem se na to teď nespecializovala," řekla dvaatřicetiletá chodkyně, která se účastnila závodu na 20 kilometrů před dvěma lety na olympijských hrách v Tokiu. To byla její druhá chodecká sezona, předtím se věnovala synchronizovanému plavání, triatlonu a vytrvalostním běhům.