BLOG: Rozhodnutí v případu Semenyaové bude mít dopad na celý sport

Některé problémy mají delší život než jiné. Jsou i takové, které zkrátka neodezní – ať už se jim snažíte zamezit jakkoliv. Pro sport je jednou takovou Achillovou patou doping. Mezinárodní sportovní organizace rozeznaly tento problém v druhé polovině minulého století. Svět ale nadále čeká na způsob, jak sportovce od braní zakázaných látek odradit.

Doping ale není tou jedinou slabinou. V posledních deseti letech se zvýraznil problém, který přitom sport trápí už od vzniku moderních olympiád na sklonku předminulého století. Otcové olympijského hnutí s ním dlouho nechtěli mít nic společného a baron Pierre de Coubertin jej dokonce odmítal vůbec připustit.

"Během olympijských her má žena jedinou roli, to jest aby vítězi předala květiny," prohlásil Coubertin, který se vytrvale bránil účasti žen na Hrách. Mužský šovinismus byl dlouhá léta oficiálním postojem. Dnes, když se procento olympioniček blíží 50 procentům a na Hrách v Pchjongčchangu byla dosažena rovnost v počtu disciplín, se zdá, že je problém vyřešený.

Ale ne tak zhurta. Případ jihoafrické běžkyně Caster Semenyaové ukázal, že ženská účast na sportovním soupeření má svá omezení. Jádro problému je následující: jaké jsou podmínky pro start v kategorii žen? Zdálo by se, že odpověď je přímočará. Ve skutečnosti jde o komplexní otázku, na kterou sportovní federace hledají odpověď desítky let.

Kdo je žena, kdo je muž

V letošním roce uplynulo devadesát let od okamžiku, kdy Mezinárodní asociace atletických federací (IAAF) ustanovila dvě kategorie, v nichž se sportovci mohou účastnit atletických soutěží: mužskou a ženskou. Netrvalo to ale dlouho a objevily se potíže. Pochybnosti provázely výkony atletek Zdeny Koubkové, Stanislawy Walasiewiczové, Dory Ratjenové nebo Mary Westonové.

Začalo se mluvit o jejich "maskulinním vzhledu" a mnozí doporučovali, aby si raději "oblékly kalhoty než sukně". Kariéra Koubkové, která dvakrát posunula světový rekord v běhu na 800 metrů, skončila náhle v roce 1935 po publikaci bulvárního románu Zdenin světový rekord. Spisovatelka Lída Merlínová v něm rodačku z moravského Paskova "odhalila".

Čím se Koubková a další atletky provinily? Dnes víme, že šlo o intersexuální závodnice, které od mládí byly považovány za ženy. Jejich pohlavní orgány, gonády nebo chromozomová struktura ale nespadaly ani do jedné ze zdánlivě binárních kategorií (alespoň pro účely sportu), tedy mužů nebo žen.

Výkony Koubkové a spol. vyvolaly zájem a posléze pobouření. Závodnice byly označeny za "hermafrodity", případě za podvodníky, kteří své pravé pohlaví maskovali, aby dosáhli větších úspěchů. Skutečnost byla jiná. Nikdo nedokáže zohlednit trauma, kterým si musely projít, když byly jejich intimní věci bezohledně a bulvárně protřásány na veřejnosti.

IAAF a další organizace včetně Mezinárodního olympijského výboru (MOV) jejich příběh ovšem vzaly také jako pobídku k tomu, aby přistoupily ke kontrole pohlaví závodnic. S testy začala IAAF v roce 1960 na římské olympiádě – atletky se tehdy musely při prohlídce svléknout a projít kontrolou.

O osm let později na Hrách v Mexico City přistoupil MOV po kritice dosavadních testů, které byly považovány za nedůstojné, k alternativě. Závodnicím byly odebírány vzorky DNA, na kterých byla zkoumána přítomnost pohlavních chromozomů (většina žen má informaci XX, většina mužů informaci XY).

Takový test byl používán až do olympiády v Atlantě v roce 1996 a též byl setrvale kritizován. Vědci postupně přicházeli na to, že pohlaví jedince je výrazně komplikovanější, než jak může naznačovat část genetické informace. Různé kombinace chromozomů vedly k chybám v testech, které nesprávně identifikovaly ženy jako muže (případně i muže jako ženy).

Po opuštění chromozomové metody kontroverze utichly. MOV a sportovní federace se spokojily s tím, že během dopingových testů komisaři sledovali odevzdávání vzorků a měli tak být schopni odhalit případné podvodníky. Takový stav trval až do světového atletického šampionátu v Berlíně (2009). Na scénu přišla Caster Semenyaová a vzbudila poprask.

Výhoda, nevýhoda

Do finále závodu na 800 metrů tehdy zbývaly jen tři hodiny, když na veřejnost prosákly informace o tom, že IAAF požaduje v případě osmnáctileté Jihoafričanky test pohlaví. Organizace argumentovala, že výkonnostní zlepšení Semenyaové si o podobný test říká. Necitlivé načasování a samotný fakt, že se informace vůbec dostaly ven, ale kritizovala značná část atletické veřejnosti.

Semenyaová přesto v hlavním městě Německa zvítězila, v čemž od té doby vytrvale pokračuje. I když nebylo to tak jednoduché. IAAF totiž v reakci na její první světový titul zavedla tzv. pravidlo hladiny povoleného testosteronu: závodnice, jejichž hodnoty ležely nad touto hranicí (10 nmol/L), musely nastoupit hormonální léčbu.

Nešlo opomenout etický rozměr takového pravidla: nařizovalo ženám s vrozenými dispozicemi, aby podstoupily hormonální léčbu. V případě, že by odmítly, se pro ně zavřela cesta k vrcholovému závodění a způsobu jejich obživy. Právě to byl také jeden z argumentů, se kterým u mezinárodní sportovní arbitráže uspěla indická sprinterka Dutee Chandová.

S hormonální léčbou byl od té doby konec, jakkoliv se IAAF opakovaně pokouší o změnu verdiktu. Podle sportovní arbitráže ale nedokázali její experti dosud přijít s jednoznačnými důkazy, které by prokázaly, že Semenyaová a další intersexuální běžkyně mají nespornou a výraznou výkonnostní výhodu.

Arbitráž argumentovala mj. tím, že podobnou "výhodou" může být i rozdílná výška a další geneticky podmíněné faktory. Byl Usain Bolt rychlejší kvůli své výšce? Do jaké míry handicapují nebo naopak zvýhodňují centimetry špičkové basketbalisty? A co třeba přirozená kapacita plic u vytrvalců? Nejde také o jistý druh přirozeného sportovního kapitálu?

Všechny tyto otázky se nyní znovu řeší ve švýcarské Ženevě, kde sídlí sportovní arbitráž. Jihoafrická atletka a její tým právníků a lékařských expertů vzdoruje snaze IAAF o znovuzavedení pravidla o hladině testosteronu. Jednoduše řečeno, rozhoduje se o tom, zda budou muset intersexuální atletky znovu podstupovat hormonální léčbu.

1,8 - 4,5 procenta?

Atletická organizace to požaduje od závodnic soupeřících na tratích od 400 metrů až po 1 míli, na kterých spatřuje největší rychlostní rozdíly mezi ženami s "normální" a "zvýšenou" hodnotou testosteronu. Jak už tříčlenný panel sportovní arbitráže jednou rozhodl, IAAF musí prokázat, že Semenyaová a spol. požívají "výrazné" výkonnostní výhody.

"Tato pravidla by tu měla být proto, abychom zajistili férový a spravedlivý sport, kde o úspěchu rozhoduje talent, odhodlání a tvrdá práce, a ne jiné faktory," prohlásil v loňském roce prezident IAAF Sebastian Coe. Dodal, že pozici IAAF jasně podpořila studie, kterou si organizace nechala vypracovat v roce 2017.

V ní experti analyzovali data z atletických MS 2011 a 2013. Došli k tomu, že atletky s vyšší hodnotou mužského hormonu mají na tratích mezi 400 a 1500 m výhodu v rozmezí 1,8 až 4,5 procenta oproti "normálním" běžkyním. Řešením je hormonální léčba, která hladinu hormonu srazí pod hodnotu 5 nmol/L. Podle IAAF takový krok zajistí "férové" soupeření.

Atletky by medikaci musely brát po dobu šesti měsíců před velkými sportovními akcemi typu mítinků Diamantové ligy či letošního světového šampionátu v Dauhá. "IAAF si stojí za právní, vědeckou i etickou stránkou tohoto pravidla. Proto očekáváme, že sportovní arbitráž rozhodne v náš prospěch," zní ze strany atletické federace.

Jenže nezávislá studie, kterou argumentuje tým Semenyaové, nalezla v datech závažné nedostatky. Některé časy atletek byly započítány dvakrát, některé naopak vůbec. Došlo i k započítání časů, jichž dosáhly závodnice, které byly posléze potrestány za doping. "Míra chyb je v rozmezí od 17 do 33 procent," tvrdí autoři studie. 

Dalšími velkými kritiky IAAF jsou poté i lidskoprávní organizace či třeba bývalá tenistka Billie Jean Kingová. "Žádná žena by neměla být nucena k tomu, podstoupit změny na svém těle, a to pro účely sportu," stojí v prohlášení. Podle Kingové a dalších signatářek je navrhované pravidlo diskriminační a porušuje lidská práva.

Kam dál?

Rozhodnutí, k němuž by mělo dojít do 26. března – šest měsíců a dva dny před startem MS v Dauhá –, bude pro Semenyaovou velmi důležité. Pokud jí dá sportovní arbitráž za pravdu, bude opět velkou favoritkou pro kterýkoliv závod. Ze hry není ani další přiblížení se světovému rekordu na 800 m, který stále drží Jarmila Kratochvílová.

V případě, že sportovní arbitráž podpoří IAAF, však bude stát před důležitým rozhodnutím. Buď se bude muset podvolit, anebo se zde otevírá možnost přechodu na delší tratě. Například na pětikilometrovou distanci se totiž už navrhované změny nevztahují a Semenyaová a další intersexuální atletky by tak mohly závodit bez omezení.

Nabízí se ale i širší otázka. Jsme vůbec schopni mít vedle sebe mužskou a ženskou kategorii, která uspokojí každého? Z jedné strany zní, že intersexuální atletky jsou smrtí ženského sportu. Z té druhé, že jde o přirozenou funkci jejich těla (sama Semenyaová mluví o "genetickém daru").

Vyplývá z toho spoustu otázek. Někteří navrhují třetí kategorii: takovou, do níž budou spadat "nezařaditelní" jedinci. Jiní mluví o dělení na kategorie s vyšším a nižším testosteronem, a to bez žádného dalšího dělení. Budeme tak někdy na mistrovstvích světa či olympiádách mít nikoliv mužské a ženské vítěze, ale šampiony v kategoriích podle hodnoty hormonu? 

Rozhodnutí sportovní arbitráže může naznačit cestu dál.