Nehody mi pomohly nebýt sobeckým a nafoukaným, říká Bank
Praha – Ondřej Bank, historicky nejlepší český sjezdař, dosáhl během své kariéry téměř na samotný vrchol. Dvakrát byl na stupních vítězů ve světovém poháru, na olympiádě v Soči bral v obřím slalomu páté místo. Zároveň se ale potýkal s mnoha zraněními po pádech, nemocemi a dalšími patáliemi, které ho však prý posouvaly dále. Bohatou kariéru ukončil až nyní po problémech s kolenem, ale zdaleka jen ne po nich. "Daří se nám v rodině, konec přišel v pravý čas," tvrdí nyní už bývalý lyžař.
Problémy s kolenem tedy byly spíše urychlením než důvodem konce kariéry. "Koleno bolelo hodně, na magnetické rezonanci bylo vidět, že v něm je otok kosti pod chrupavkou, s tímhle zraněním se nedá sportovat, spíše by měl být klid až berle. To byl hlavní důvod, proč jsem ukončil sezonu. A jelikož jsem s další sezonou příliš nepočítal, rozhodnutí o konci mi to ulehčilo. Navíc se nám daří v rodině, není to tak, že bych končil přímo kvůli kolenu. Je to nějak celkově v pravý čas."
Bankovi dává konec aktivní kariéry možnost trochu vzpomínat na vývoj celé kariéry, a to od úplných počátků, které vlastně potvrzují trochu divoký vzestup českého sjezdaře. "Jedna z historek je, že mě táta 'ostaršil', abych mohl jezdit v té úplně první kategorii. Jelikož jsem na to byl příliš mladý, udělal ze mě Oldřicha, abych mohl závodit," usmívá se.
S nynějším nadhledem by mohl ve své kariéře udělat spousty věcí jinak. "Ale já tak ten život ani neberu. Jsme teď o mnoho chytřejší, zkušenosti jsme nasbírali postupně, ale rozhodně toho nelituju, tak to je celý život. Člověk se učí a třeba budu moct zkušenosti někomu předat. Jsem rád, že jsme si všemi lyžařskými fázemi od absolutní píky po téměř vrchol prošli," tvrdí Bank.
"Už v šestnácti jsem si zlomil nadvakrát holeň a za půl roku znovu to samé, když jsem se potom vrátil, dost mi to změnilo osobnost, zklidnil jsem se, byl jsem daleko pokornější a bral jsem sport úplně jiným způsobem. Já jsem vlastně rád, že se mi to stalo, protože bych byl nerad člověkem, kterým jsem byl předtím. Myslím, že jsem byl trochu sobecký a nafoukaný. Všechny tyto věci se staly a já se díky nim někam vyvinul."
"Příjemných okamžiků bylo v mé lyžařské kariéře hrozně moc. Třeba pochvala od Aamodta na olympiádě v Turíně, kdy mě poplácal po ramenou v jídelně, protože mi je velkým vzorem. Nebo být na vyhlášení v Kitzbühelu a mít doma legendární trofej kamzíka, to se nedá vynahradit. To je pro alpského lyžaře možná víc než olympijská medaile. Ani jsem si nemyslel, že toho jsem schopen, v tu chvíli mi přišlo, že jsem přepsal svůj vlastní osud. Až tak neuvěřitelné mi to přišlo," vzpomíná na soukromé vrcholy své kariéry.
Přestože s lyžemi končí po opravdu bohaté a dlouhé kariéře, zatím se zdá, že i nadále bude mít postaráno o program. "Nápadů pro budoucí kariéru mám mnoho, nemyslel jsem celou dobu výhradně na sport. Vypadá to, že se nebudu nudit, což jsem ani nečekal."
