Jedna velká éra končí - a začíná nová?

Už jen samotný fakt, že evropský fotbal čekalo jedno z nejkvalitněji obsazených semifinále za poslední roky, s sebou přinášel spoustu otázek. Většinu z nich již nastolila, či naopak vyloučila pouhá shoda okolností. Bylo to rozlosování semifinálových dvojic, které předurčilo, že půjde o souboj španělských týmů s německými. Kdyby na sebe narazil Bayern s Dortmundem a Barcelona s Realem, dost možná by při současné formě postoupil Mnichov a Madrid. Jak by se pak mohlo s čistým svědomím hovořit o konci éry Barcelony, která s Bílým baletem dobrou bilanci nemá již rok? A pakliže by přišly na řadu souboje Bayernu s Realem a Barcelony s Dortmundem, diskuse by se vedly spíše o tom, který z herních stylů – držení míče versus protiútoky – má větší budoucnost.

Situace je však taková, jaká je. A pro španělské kluby přes jakoukoliv shodu okolností nevypadá nijak příznivě. Vypovídá souhrnné skóre 11:3, a zvláště 7:0 v případě Bayernu s Barcelonou, o konci jedné velké éry – a začátku nové? Jak Blaugranes, tak Bílý balet mohou příští rok znovu postoupit bez větších problémů do semifinále Ligy mistrů, jak podotkl obránce Barcelony Gérard Piqué ("Vedeme ligu několik kol před koncem o jedenáct bodů, dostali jsme se do semifinále španělského poháru a Ligy mistrů. Docela rád bych každý rok měl takový konec éry."), převažující náladu nicméně tentýž stoper vystihl lakonicky: "Už nejsme nejlepší na světě."

Cyklus tří sezon

Těžko říct, zdali se Barcelona příští rok vrátí v plné síle. Její ose týmu z posledních let, Valdésovi, Puyolovi, Xavimu a Villovi, je v průměru 33 let. Věk dalších klíčových postav, Abidala, Alvése a Iniesty, se buď již přehoupl přes třicítku, nebo k ní pomalu spěje. Z ideální základní sestavy zbývají Piqué, Busquets, Messi a Fabrégas či Sanchéz, přičemž poslední dva jmenovaní se stále nedokázali plně integrovat do týmu. Barcelona může kádr přebudovat, to pro ni ale vzhledem ke svým finančním možnostem nebude jednoduché. Její stálý herní styl také vyžaduje absolutní porozumění mezi hráči, které nelze nabýt přes několik měsíců, či dokonce týdnů. Jakékoliv radikální změny v týmu budoucího španělského mistra tak lze očekávat jen stěží, stagnaci pak mnohem spíše.

Nejde jen o samotné hráče a jejich věk, jde také o motivaci týmu a jeho fyzické možnosti. Přední fotbalový historik Jonathan Wilson se v sérii článků i v zásadní knize Inverting the Pyramid věnuje tomu, proč éry velkých týmů netrvaly déle než tři roky. "Úpadek může mít četné důvody," píše Wilson. "Týmy, které jsou postavené na hru v bloku, se unaví psychicky, protože takový styl vyžaduje neustálé přemýšlení, a tréninky, které se soustředí na organizaci, bývají nudné a repetitivní. Týmy, které kladou důraz na neustálé napadání, jsou zase vyčerpané fyzicky. Hráči si po třech letech tvrdé práce začnou lézt na nervy. A je zde také otázka motivace: když vyhrajete ligu třikrát po sobě, záleží na čtvrtém titulu stejně jako na tom prvním?"

Hra Barcelony byla za doby Pepa Guardioly a do značné části i Tita Vilanovy postavena hlavně na presinku. Neúnavném presinku, který je zvláště těžko udržitelný, když se tým nerotuje – jako právě v případě katalánského mužstva. To, jak málo sil zbylo Barceloně proti Bayernu, pak bylo do očí bijící. I téměř vždy stoprocentní Andrés Iniesta na hřišti působil zkroušeně a nemohoucně. Carles Puyol byl zraněný, stejně jako Lionel Messi. Argentinský útočník letos znovu překonal několik rekordů, co by ale dal za to, kdyby hrál o patnáct zápasů méně, zato by byl plně fit do toho nejdůležitějšího.

Co bude po případném treblu?

Éra Barcelony, jakkoliv byla fascinující, se tak pomalu chýlí ke konci; Bayern má nakročeno k začátku té své. Bude však v případě, že získá treble, hrát příští sezonu stejně intenzivně jako letos? Odpověď se nabízí sama na základě tří faktorů. Tím prvním je Mathias Sammer, sportovní ředitel, který letos Bayern stále vybízel k téměř strojově přesným a stoprocentním výkonům. Druhým je Pep Guardiola, nastávající trenér, jehož účinek na Barcelonu hned v první sezoně byl obdivuhodný, když s týmem zvítězil ve všech soutěžích, do kterých vstoupil. Klíčovým důvodem, proč Bayern nebude chtít slevit ze svých výkonů, je ale nadcházející mistrovství světa v roce 2014. Za bavorský tým pravidelně nastupuje okolo šesti německých reprezentantů, kteří budou po dvou bronzech a jednom stříbru chtít konečně dosáhnout na zlatou metu na mezinárodním šampionátu.

Nejde však jen o to, zdali se na trůně evropského fotbalu vystřídají jednotlivé týmy, ale také zdali španělské údobí končí a nastává německé. Zde už jsou vodítka k odpovědi znatelně spletitější. Hlavní otázkou je, zda přes finálovou účast Dortmundu z německých týmů nezbyde jen Bayern, který bude v budoucnu hrát o nejprestižnější poháry. Ten právě s největší pravděpodobností skupuje dvě největší hvězdy Borussie a vládnutí bavorského týmu Bundeslize bude dost možná neohrožené. Finanční možnosti Mnichova jsou v porovnání s ostatními kluby Bundesligy ohromující, rozpočet Dortmundu je naopak velmi skromný. A kromě vestfálského týmu se zde neobjevil další opravdu silný konkurent Bayernu.

Noční můra skotského scénáře

Je pravda, že za padesátileté období klubového měření sil v Evropě to byl téměř výhradně jeden velký tým, který svým úspěchem motivoval ostatní v zemi. Možnost působit v nejlepším týmu na světě, či se s ním jen prát a být mu nablízku, totiž vždy nasměrovala sponzory a nejlepší hráče do dané národní soutěže. Dnes je ale situace dosti odlišná. Bundesliga je ve vynikajícím finančním stavu a kluby, které dávají velký důraz na práci s mládeží, jsou vlastněny fanoušky. Avšak drtivá většina klubů velké, ale i vycházející hvězdy světového fotbalu jednoduše nemá šanci přitáhnout. Kontrast například s Premier League nejlépe ilustruje fakt, že výše platů v Dortmundu se nachází mezi ročním výdajem na mzdy u Aston Villy, momentálně 16. týmu nejvyšší anglické soutěže, a Tottenhamu, který leží na 5. místě.

Německé prostředí si je možného scénáře vědomo, a proto je i přes vidinu německého finále Ligy mistrů velmi opatrné. Na klubové, ale i na mediální úrovni se vedou diskuse o tom, jak Bundesligu udržet co nejkonkurenceschopnější. I Uli Höness, prezident Bayernu Mnichov, varoval před španělským modelem, kde se o titul utkávají pouze dva týmy. Ostatní se, pokud parafrázujeme jeho slova, na tyto giganty v tabulce dívají dalekohledem. Po vyrabování žlutočerných však trenér Dortmundu Jürgen Klopp hrozí dokonce napodobením situace ve Skotsku. Zde po přeřazení Glasgow Rangers do čtvrté ligy soutěží o titul pouze Celtic sám se sebou.

Nejde samozřejmě jen o charitu vůči soupeřům, na to je Bayern příliš ambiciózní. Uvědomělý Höness musí velmi dobře vidět, co se právě stalo Barceloně i Realu. Ne že by La Lize chyběly poměrně kvalitní týmy, nikdy však v letošní sezoně alespoň Barcelonu neotestovaly natolik, aby byla připravena na špičkové soupeře v Evropě. Bayern si tak přes téměř bezchybnou sezonu musí na svůj hlad dát pozor – aby nepožral jen své soupeře, ale i sám sebe.