BLOG Tomáše Bábka: V Japonsku to není závodění, ale válka

V minulém blogu jsem popisoval své rozkoukávání se v Japonsku, zákulisí keirinové akademie a zvykání si na místní specifika. Nyní už mám za sebou první závody, na kterých se mi zatím daří lépe a lépe. Postupně si totiž zvykám na taktiku a zvláštnosti, kterými se japonský keirin liší od toho mezinárodního. 

Poslední závody v Kokuře, tedy městě, kde se v padesátých letech jelo vůbec první keirinové klání, se mi dokonce podařilo celé vyhrát. Navíc jsem dosáhl na tzv. pin pin pin, což je termín, kterým se označuje vítězství v každém ze závodních dnů. Cítil jsem se silný a dráha mi tam velmi seděla. Velice si toho vítězství vážím a mnoho pro mě znamená.

Velká vojna pro nás cizince přichází vždy v zákulisí závodů. Japonci jsou velmi bojovní a v keirinu, kde jde o peníze a čest, to platí o to víc. Mnozí z domácích jezdců tak raději spadnou, než by prohráli. Jdete na start, vidíte závodníky v obrovských hokejových chráničích, kteří ještě k tomu řvou jako kamikadze, a říkáte si: "No, to bude zajímavé!" 

Závody naší kategorie F1, do níž spadám spolu s dalšími cizinci, trvají tři dny. Už den předem ale přichází registrace (tzv. zenken), kdy se musíme dostavit na velodrom, odevzdat veškeré komunikační přístroje (telefon, počítač atd.), absolvovat prohlídku kola a zdravotní kontrolu. Na chvilku si ještě vyzkoušíme dráhu a pak už jen čekáme, kdy budeme moci závodit.

Během závodů bydlíme skoro jako ve vězení

Při závodech se bydlívá přímo na velodromu, což často připomíná téměř vězení. Jsme zavření za vysokými zdmi s ostnatým drátem, nemáme telefon, na jídlo chodíme do jídelny a sprchujeme se ve společných umývárnách. K dispozici je alespoň sauna a horká i studená lázeň. Na pokojích se spí po čtyřech. Každý má svou kabinku se závěsem, za kterým spí na tatami podlaze s tenkou podložkou. 

Tři čtvrtě hodiny před samotným závodem se poté už musíme dostavit do čekárny, kde se navzájem zdravíme s ostatními závodníky. Důležitá je tu poklona s typickým pozdravem "hirotchuku onegaishimasu" (typicky zkráceně jako "tšaassssssssss"). Přejeme si tak jeden druhému štěstí a vyjadřujeme si úctu. 

Pak už člověk sedí v místnosti s osmi keirinovými samuraji a snaží se soustředit. Pořadatelé nás ještě na dvě kola vypustí do arény, kde se ukážeme divákům, načež se vracíme zpět a probíhá závěrečná psychická příprava. Je to velmi zvláštní pocit být v hermeticky uzavřené místnosti s osmi dalšími "magory", z nichž si většina obléká obří hokejové chrániče a pořvává nahlas japonské bojové pokřiky.

Mám to tak ale svým způsobem rád. Tady to totiž není závodění, tady je to válka. V posledních pěti minutách se poté začne odpočítávat čas, seřadíme se před bránou, zakřičíme si pár drsných pokřiků a jsme vypuštěni do arény. Ukloníme se divákům a našemu vodiči, vložíme kola do startovacích bloků a čekáme už jen na startovní signál. Zbytek můžete vidět na mých profilech na Facebooku či Instagramu. 

Senko, makuri a oikomi

Taktika hraje v keirinu klíčovou roli. Den před závodem musíte své plány veřejně sdělit a je nutné, abyste je poté v samotném závodě skutečně dodržel. Dělá se to tak proto, aby fanoušci věděli, jak a na koho mají sázet. Dozvíte se kromě jiného i to, kdo se za vás bude chtít dostat do větrného závěsu (háku) nebo kdo se proti vám chystá bojovat.

Na dráze se jezdí v devíti závodnících, kteří tvoří jakési týmy (tzv. lajny). Obvykle se jede ve třech až čtyřech lajnách a závodníci z jedné lajny navzájem spolupracují. První je vždy jezdec, jemuž se říká senko (dlouhý sprint). Za ním následuje makuri (kratší sprint), který využívá jeho háku a útočí 300 metrů před cílem.

Pak jsou tu ovšem ještě oikomi, kteří jsou velmi nebezpeční, neboť se tlačí dopředu až na poslední stovce metrů a často padají. Spolu s makuri mají také za úkol chránit svého rozjížděče (senko), aby se před něj nedostal senko ze soupeřovy lajny. Často přitom dochází ke strkanicím a ostrým kontaktům, které v mezinárodním keirinu nenajdete.

Opakující se koloběh

Místní specifika a zvyklosti ovlivňují i chvíle po skončení závodů. Vítěz tak například vždy ostatním závodníkům daruje iontový nápoj, který předtím musel zakoupit v některém z místních obchodů. Vyjadřuje tak svým soupeřům úctu. Podobně když vám někdo na dráze dá "hlavičku" nebo vás téměř shodí na zem, přijde se omluvit. Je to jako by vám nejprve plivnul do obličeje a hned vzápětí řekl promiň. Ale to je japonský styl a tak to tu zkrátka chodí. 

Po skončení máte chvíli na vydechnutí po odvedené námaze, brzy ale začíná nekonečný proces – rozhovory s novináři a bookmakery, horká lázeň (tzv. onsen), sauna a večeře. Při té se někteří domácí závodnící opíjejí. Asi tím zahánějí stres nebo chtějí, aby dobře spali na další den boje. 

A pak už přichází tradiční večer na pokoji. Samozřejmě tu počítač ani mobil nemáte, takže si můžete číst nebo sledovat přenosný DVD přehrávač. A další den už zase nanovo – snídaně, horká lázeň, dopolední trénink, oběd, sprcha a příprava na závod...