Čtyřicet let od Sarajeva aneb Stříbro jako motivace pro Prahu

Přitom turnaj mělo Československo na zimních olympijských hrách v tehdy jugoslávském Sarajevu, dnes hlavním městě Bosny a Hercegoviny, dobře rozehraný. "V Sarajevu nám to sedlo, byl to jeden z nejlepších turnajů naší generace. V mém případě určitě," uvedl Vincent Lukáč. "Bylo mi jednadvacet a měl jsem velkou radost, že jsem se dostal do mužstva," prohlásil Vladimír Růžička, tehdy nejmladší člen výběru, jenž se do budoucna stal jedním z pilířů reprezentace.

Základní skupinu B ovládli českoslovenští hokejisté s plným počtem bodů a v pěti zápasech inkasovali jen sedm gólů – všechny obdržela týmová jednička Jaromír Šindel, neboť náhradník Jiří Králík vychytal čisté konto proti Rakousku. "Trenéři si mě v Sarajevu zavolali a řekli, že budu chytat první utkání. Myslel jsem si, že se pak s Jirkou Králíkem začneme střídat, ale on šel do brány jen proti Rakousku," vzpomínal Šindel. Králíka už do branky na turnaji nepustil.

Do finálové skupiny postoupila z "béčka" také Kanada, přičemž národní tým si ze vzájemného duelu přenesl výhru 4:0. Kromě Sovětského svazu prošlo ze skupiny A ještě Švédsko. Když svěřenci Bukače a Neveselého zdolali Švédy po trefách Jiřího Hrdiny a Jaroslava Benáka 2:0 a Sověti si snadno poradili s javorovými listy 4:0, měly dva nejlepší týmy turnaje shodnou bodovou bilanci a o zlatu musel rozhodnout poslední souboj.

Českoslovenští reprezentanti čelili rozjeté sborné, která v první polovině 80. let doslova dominovala světovému hokeji (tedy kromě výbuchu na olympiádě v Lake Placid 1980). Rudá mašina vedená tvrdou rukou trenéra Viktora Tichonova vládla na mistrovství světa nepřetržitě od roku 1978 a zejména elitní pětka ve složení Alexej Kasatonov, Vjačeslav Fetisov, Vladimir Krutov, Igor Larionov a Sergej Makarov naháněla strach.

Národní tým nakonec doplatil na špatnou koncovku a Vladislava Treťjaka v sovětské brance nikdo nepřekonal. Naopak Šindel lovil puk ze své sítě dvakrát. Nejprve ho šťastným způsobem pokořil už v sedmé minutě Alexandr Koževnikov poté, co se kotouč odrazil po jeho ráně od horní tyče do Šindelových zad a pak do brány, a na začátku druhé třetiny také Krutov.

"Prohráli jsme 0:2, ale měli kus smůly. Byli jsme hodně blízko, bohužel jsme ale nedali gól, naopak ho dost smolně dostali," mrzelo i po letech Lukáče. "Druhé místo, to je typická vlastnost pro československá mužstva. Ale už je to OK. Vyhráli Sověti, my však byli vyrovnaným soupeřem. Neměli jsme se za co stydět," řekl Lukáč.

Hokejisté Československa se však dočkali pomsty za Sarajevo už na domácím světovém šampionátu v roce 1985. V základní skupině sice utrpěli porážku 1:5, ale jelikož se do finálové skupiny výsledky nepřenášely, tak to nevadilo.

O to víc si zaplněná Sportovní hala v Praze užívala ve finálové čtyřce vítězství 2:1, o které se gólově zasloužil nezapomenutelnou ránou z dálky Růžička, jenž střílel do prázdné brány po předchozím zaškobrtnutí a následném pádu na led gólmana Vladimira Myškina, a po něm i Dušan Pašek.

Cestu za zlatem reprezentanti stvrdili pohodlnou výhrou nad Spojenými státy (11:2) a památným triumfem nad Kanadou 5:3 i díky hattricku Jiřího Šejby. Nadvláda sovětského hokeje na mistrovství světa po sedmi letech definitivně skončila. "Určitě velký úspěch, ale já osobně dávám Sarajevo možná výš. Pro mě to byl nejhezčí turnaj kariéry," dodal Lukáč.