Anthony Ervin vydražil olympijské zlato, aby ho po 16 letech získal znovu
Rio de Janeiro – Dny profesionálních plavců bývají krátké, málokdo se ve světové špičce udrží po vícero olympijských cyklů (čestná výjimka Michaelu Phelpsovi). Příběh Američana Anthonyho Ervina je proto speciální. Své první individuální zlato získal na olympiádě v Sydney – to druhé po šestnácti letech na totožné trati (50 m volně) v Riu. Zajímavý je ovšem ten čas mezi oběma olympiádami.
Když Ervin zvítězil v Sydney, byl stále ještě teenager, tipovaný nejen svými kolegy v americkém týmu k velké kariéře. Ta nepřišla, co ale naopak přišlo byl syndrom vyhoření a brzký odchod z plaveckých bazénů. Ervin čelil vlastním psychickým problémům, kterým nepomáhalo, že se je pokoušel utlumit antidepresivy a čím dál častěji i drogami. Pod vlivem LSD a kokainu havaroval na motocyklu a jeho život byl v ohrožení. Pak se za někdejší plaveckou hvězdou zavřela opona a všichni už tak nějak zapomněli, že měl kdy našlápnuto k velké kariéře.
Nevyjímavě Ervina, který prodal své olympijské zlato (výtěžek věnoval na konto obětí ničivého tsunami), začal koncertovat s kapelou a podle vlastních slov už nebyl tím Anthonym Ervinem z plaveckého bazénu, ale obyčejným Tonym z garážové kapely. Když se mu blížila s přelomem milénia třicítka, žil na gaučích po bytech svých kamarádů, mnohdy prý pod vlivem prášků utišujících bolest, neschopný se z nich vůbec zvednout.
Anthony Ervin: "Je to naprosto neskutečné, absurdní. Když jsem dohmátl a viděl jedničku vedle svého jména, musel jsem se jen smát. Je to neskutečná cesta, když si pomyslíte, že jsem po 16 letech zpátky na stupních vítězů. Ale vděčím za to lásce a podpoře svých nejbližších, své rodině."
Pak se však věci změnily. Kamarád mu dopomohl k práci plavčíka, Ervin se začal dávat dohromady a dokonce se stal posluchačem univerzitních kurzů. Postupně se začal vracet i k plavání, na což se všichni – dávné kouče a přátele nevyjímaje – dívali skepticky. Američan ale všechny překvapil a když zaplaval pátý čas na OH v Pekingu, všichni si tak trochu mnuli oči, jestli se jim to nezdá. "Jeho návrat mi zprvu připadal spíš jako takové roztomilé gesto. Vůbec jsem nečekal, že se skutečně dostane na olympiádu," říkal jeho trenér.
A pak přišla olympiáda v Riu, na niž přijel v 35 letech jako nejstarší americký plavec za více než století. Dostal šanci v americké štafetě, s níž vybojoval zlato, jeho hlavním cílem ale byla ta samá disciplína, jako před šestnácti lety v Sydney – 50 metrů volným způsobem. Ve finále zaplaval o téměř šest desetin rychleji než před lety a může slavit své druhé individuální zlato. Na pódium ho doprovodili o téměř dekádu mladší sportovci. Jestliže olympiády píší překvapivé příběhy, tento je jedním z nich.
